Iva Pekárková: Mít doma tank
Před časem jsme s bývalákem navštívili Dukelský průsmyk – Údolí smrti. Bylo mlhavé ráno a tanky rozeseté po svažité louce vystupovaly ze šedavého oparu jako přízraky duchů. Dokreslovaly atmosféru místa, kde během bojů v září a říjnu 1944 zahynulo přes 80 tisíc vojáků osvoboditelské armády.
Stopař, kterého jsme vezli, místní chlapík v montérkách, už v sedm ráno rozmarně podnapilý, toužebně povzdechl pokaždé, když se z mlhy vynořil obzvlášť lákavý exponát tohohle vojenského skanzenu, a vykládal: „Jediný, co potřebuješ, je baterie. A kanystr s naftou. Naleješ do nádrže naftu, nastartuješ – a odjedeš.“
Čtěte také
Když jsme vyjádřili jisté pochybnosti, ukázal na tank sovětské výroby – proslulý T34 – a řekl, ať zastavím. Došli jsme po louce k „téčku“. Stálo na nízkém soklu z kamení a betonu, ale chlapík nás ujistil, že tohle není pro „téčko“ žádná překážka, je zvyklé na horší terén. Vylezli jsme na tank a s napřením všech sil jsme zdvihli poklop. Později jsem se dočetla, že jsou prý poklopy tanků v Údolí smrti pečlivě přivařené, aby je nebylo možné otevřít. Ale tenhle byl pouze zrezlý.
„Jo, a taky trochu oleje,“ bručel chlapík. „A hned s ním odjedeš.“
Nahlédli jsme do díry. Páchla po zrezlém kovu, zpuchřelé kůži a zahnívající vodě, která do něj za ta léta pronikla. Snad nikdy předtím na mě tak prudce nedýchla hrůza druhé světové války. Musela jsem si sednout do trávy.
Pro jednoho memento mori, pro druhého hračka
Čtěte také
Na našeho stopaře, jak se zdálo, tohle memento mori nepůsobilo ani náhodou. Obcházel tank, lomcoval všemožnými udělátky na něm, pleskal do hlavně, znalecky kopal do pásů.
„Jo jo,“ mlel dál svou. „Pořád funguje, holka. Hned s ní můžeš odjet.“
Tank pro něj nepředstavoval památku na hrůzy války. Pro něj bylo „téčko“ hračka – nadrozměrná, ale o to lákavější -, kterou si toužil vzít domů.
Teď se dozvídám, že tanků v Dukelském průsmyku ubývá – prý je sběrači kovů rozebírají a prodávají do šrotu. Pevně doufám, že to tak není. Že si lidé přinesou baterii, kanystr s naftou a trochu oleje, zprovozní je a odvezou si je domů. A tam je zavřou do kůlny, aby patřily jen jim.
Jak ukázala zbraňová amnestie, existují lidé – a není jich tak málo – kteří, ač jistě mírumilovní, prostě potřebují mít doma tank.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
