Iva Pekárková: Když to tam znáš
V dubnu jsem strávila nějaký čas v Charkivu, společně s kamarádkou Alenou Zemančíkovou. Byl to poučný výlet, nikdy předtím jsem neviděla „klasickou“ válku tak zblízka. Naše životy, stejně jako životy všech ostatních v té oblasti, byly neustále v ohrožení, Rusové město bombardovali. Pravděpodobnost, že některá ze střel zasáhne zrovna nás, nebyla vysoká, ale sirény se ozývaly několikrát denně a obyvatelům Charkivu ničily nervy, i když to kolikrát nepřiznali ani sami sobě.
Možná právě přebytek stresových hormonů způsobil, že jsem všechno kolem sebe vnímala neobyčejně ostře a hluboce. Když nás dobrovolníci vzali na výlet nějakých 250 km od Charkivu do Doněcké oblasti, tak trochu mi přirostl k srdci každý checkpoint s vojáky v plné polní, kteří nás s úsměvem odmávli dál, jakmile viděli nálepku „volonter“.
Každý pečlivě opravený kostel s naleštěnou měděnou kupolí ve vesnici napůl srovnané se zemí. Každé pole s uschlou loňskou úrodou, kterou se nikdo neodvážil sklidit, protože pravděpodobnost, že přitom narazíte na minu, byla příliš vysoká. Každé opuštěné dětské hřiště na pozadí rozbombardovaných paneláků.
I Kosťantynivka mi přirostla k srdci, přestože tohle napůl vylidněné město muselo být hnusné už před válkou. Opršelé šedé paneláky pospojované potrubím na teplou vodu.
Hlavní ulice vedoucí odnikud nikam, restaurace s překvapivě dobrým borščem za zlomek ceny, jakou bychom za něj zaplatili v Charkivu, pár obchodů s chlebem a zeleninou, zavřený obchod s oděvy Prada – zjevně nepříliš značkový.
A útulek, ve kterém v té době pobývalo 28 lidí, vesměs starých, uprchlíků z měst a vesnic vzdálených jen pár desítek kilometrů, ale momentálně pod ruskou okupací, kteří, jak se zdálo, celý den tiše sedí u domu a čekají, až jim dobrovolníci přivezou jídlo. To všechno pod lehkým nánosem prachu.
Uprchlíky přesunou už poněkolikáté
Právě v Kosťantynivce jsme přistihly dvojici manželů, jistě už hodně starých, jak s rozkoší čichají k rozkvétajícímu šeříku. V místě, kde mnoho krásy nebylo, si našli aspoň něco.
A teď čtu posty od válečného zpravodaje Martina Dorazína: Kosťantynivka se evakuuje, Rusové jsou příliš blízko a příliš často ji bombardují, přestalo tam být bezpečno.
A mně je do breku.
Myslím na lidi z útulku, už přes dva roky přesouvané sem a tam, z míst, kde by mohli kdykoli přijít o život, do míst o něco bezpečnějších.
Myslím na ty dva staříky, kterým šeřík dávno odkvetl, ale jistě objevili jinou krásu, která jim zpříjemní život.
I na paneláky myslím. Byly nehezké, ale zničené zatím jen zubem času. A protože jsem tohle všechno na vlastní oči viděla, rve mi to srdce.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
