Italská povolební krajina

Přesto jim v obou komorách parlamentu bude patřit přes sedmdesát procent mandátů. Jako největším ziskem z italských voleb se tak jeví vyčištění politické scény, které voličům naservírovali oba vůdci soupeřících politických táborů. Jestli jsou ve volbách vítězové, musejí být také poražení. V Itálii počítají ztráty hlavně menší strany na levici. V zemi, kde se reformističtí eurokomunisté za časů Erika Berlinguera blížili třiceti procentům hlasů, zčistajasna voliči rozhodli, že komunisté nebudou mít ani jednoho poslance, ani jednoho senátora. Měli bychom si snad myslet, že z válečníků, kteří vyrostli pod srpem a kladivem, se už žádný nedokáže prosadit? Nebyl by větší omyl myslet si cosi takového. Vždyť Demokratickou stranu vyloupl z trosek neoblíbené koalice levého středu Romana Prodiho Walter Veltroni, který v Italské komunistické straně strávil většinu svého dosavadního politického života. A italským prezidentem je Giorgio Napolitano, který si ve stejné straně možná pamatuje ještě Chruščovův projev odhalující zločiny stalinismu před více než půlstoletím. Pro Napolitana i pro Veltroniho je však charakteristické, že oba se dokázali od od třídních bitev studené války odpoutat a zvolit politiku, která přijme základní principy demokracie. Když se riziko vlivu komunistické strany jako antisystémového elementu po volbách vytratilo, dočkají se snad Italové, že se jejich politická scéna stane stabilní? Nic jiného není méně jisté. Největší hrozbu vítězné vládní koalici představuje Liga severu Umberta Bossiho, které voliči dali takřka dvakrát více hlasů než při předchozích volbách. Umberto Bossi se tak stává pro Berlusconiho nezbytným a zároveň nevypočitatelným spojencem. Až vytáhne své požadavky "federalizace daní", bude muset nová vláda začít přemýšlet, jak buď Bossimu jeho nápad rozmluví, anebo jak vysvětlí voličům z italského jihu, že subvencí, které jim Řím posílá ze severu, bude méně. Tady se před příštím premiérem rýsuje propast, kterou nebude snadné přeskočit či překlenout. Silvio Berlusconi už před volbami sice nesliboval zázraky, ale od každé vlády se čeká, že pohne s hospodářskými problémy země. Ty italské se jmenují malá ekonomická výkonnost, rozbujelá státní správa a vysoké daně. Když se k nim přidá velký státní dluh, je zřejmé, že nejúčinnějším receptem by bylo jakési perpetuum mobile. Jak jinak by se mohlo podařit snižovat daně, tedy příjmy státu, a zároveň snižovat státní dluh? Pokud by byl Silvio Berlusconi lepším politickým stratégem, než řečníkem, zkusil by zatáhnout do svých reformistických snah svého největšího soupeře Waltera Veltroniho, jehož předvolební program zase nebyl tak konkurenční. Veltroni však bude mít nejvíce starostí s tím, jak konsolidovat své zisky. A když si o samotě vezme do ruky kalkulačku, spočítá si, že jeho sedmatřicet procent získaných hlasů převyšuje limit pětatřiceti procent, který si sám stanovil jako měřítko úspěchu. Když si však odečte hlasy svého spojence na společné kandidátce, Itálie hodnot někdejší vyšetřovatelské hvězdy soudce Antonia di Pietriho, tak si Veltroni uvědomí, že i on má svého spojence, jemuž je a bude něco dlužen. Jaká bude nakonec podoba italského politického hřiště, se ještě nedá odhadnout. Už nyní se však dají tušit důsledky Berlusconiho návratu pro Evropu. Ještě je v živé paměti, jakou mizérií bylo italské předsednictví Evropské unie v roce 2004, které vyvrcholilo summitem v Římě, při němž se Il Cavaliere plácal po kapse od saka s tím, že v ní je zázračný recept všeobecně přijatelného kompromisu, a nakonec se ukázalo, že ta kapsa byla úplně prázdná. Komu jsou unijní starosti lhostejné, mohl by se pozastavit alespoň nad prvním Berlusconiho povolebním hostem. Je jím jeho velký přítel ruský prezident Vladimir Putin.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .