Islám nebo smrt

Celá kauza je mimořádně důležitá, hlavně pokud by se stala precedentem pro budoucnost. Afghánské soudy dělají ovšem všechno pro to, aby se precedentem nestala, ať už bude Rahmán popraven nebo ne. Islámskému světu by samozřejmě pomohl opak - tedy kdyby soud prohlásil, že člověk má právo svobodné volby vyznání. To se ale stát prakticky nemůže. Tak daleko afghánská společnost skutečně není.

Abdul Rahmán se stal křesťanem před šestnácti lety v Pákistánu, když pracoval pro německou humanitární organizaci, která pomáhala afghánským utečencům. Potom žil nějaký čas v Německu, ale nakonec se vrátil domů. Úřadům ho udali jeho vlastní příbuzní. Rahmán byl okamžitě obviněn a prokurátor žádá trest smrti. Zajímavé je i to, že obviněný musel být převezen z jednoho vězení do druhého, neboť mu hrozila vražda ze strany spoluvězňů.

Agfhánská politická reprezentace se dostala pod tlak západních zemí. Jejich představitelé se obracejí přímo na prezidenta Karzaje. Propuštění nevinného Rahmana žádají křesťanské i sekulární organizace. Pro Američany je naprosto nepřijatelné, aby byl výsledkem osvobození Afghánistánu od Talibanu režim, který popravuje vlastní občany za změnu náboženství. Podobně absurdní to připadá sekulárním Evropanům. Západní země přitom dávají nemalé finance na obnovu Afghánistánu.

Afghánci se snaží z této prekérní situace vycouvat. Mluví se o dvou možných cestách. Ani jedna ale není dobrá, protože v obou případech se skutečný problém jenom odsune do budoucnosti. První možnost vidí někteří soudci v tom, že Abdul Rahmán bude prohlášen za mentálně nemocného. Druhou možností by bylo to, že má - po letech v exilu - jiné než afghánské občanství. V takovém případě bude proces zastaven, vlk bude sytý a koza zůstane celá. Jinými slovy, Západ se uklidní, ale v pokřiveném afghánském právu se nic nebude měnit.

Kauza Abdula Rahmána ale samozřejmě není jenom o něm. Je o náboženské svobodě, kterou Afghánistán nezakusil ani po pádu islamistů z Talibanu. Celá záležitost dokonce překračuje hranice země. Týká se i jiných islámských států, ve kterých to není s náboženskou svobodou o nic lepší. Saudská Arábie nebo Kuvajt mají sice prozápadní politiku, ale náboženská tolerance je tam nulová. Není to tak dávno, co byl k smrti odsouzen Kuvajťan - rovněž za to, že se stal křesťanem.

K porozumění hloubky problému je důležité všimnout si, jak vlastně chápe islámský svět náboženskou toleranci. Často dokonce i radikálové argumentují tím, že v islámských zemích přece po staletí žijí křesťané nebo židé - a nemají větší potíže. Pes je zakopán v tom, že se činí propastný rozdíl mezi tím, kdo se narodil jako křesťan, a tím, kdo se narodil jako muslim - a změnil náboženství. Ten první totiž neodpadl od víry, zatímco druhý ano. A za to je hrdelní trest.

V praktickém životě má takový člověk jenom dvě možnosti: smrt nebo útěk na Západ. Podobná kolize nastává ve chvíli, kdy si muslim bere za ženu křesťanku nebo naopak, když si křestan bere dívku z muslimské rodiny. I v tomto případě existují prakticky jenom dvě možnosti: že křesťan přestoupí na islám, nebo že oba odejdou do exilu. Naprosto běžně se toto porušování lidských práv odehrává například i v relativně liberální společnosti na palestinských územích (která mimochodem my, občané Evropské unie, podporujeme ze svých daní).

Případ Abdula Rahmána je významný tím, že poukázal na hloubku náboženské intolerance v jedné z islámských zemí. S vysokou pravděpodobností bude osvobozen. To je samozřejmě dobrá zpráva. Afghánské právo, založené na právu islámském, ale s vysokou pravděpodobností zůstane beze změny. A to je špatná zpráva, jak pro Abdula Rahmána, tak pro všechny obyvatele této země, kteří chtějí náboženskou svobodu.

Hlavní zápas se tedy odsouvá do budoucnosti. Boj o Abdula Rahmána je každopádně daleko užitečnější, než boj o karikatury proroka Mohameda.