Irsko odkrývá skryté osudy svých dětí

22. květen 2009

Pro oběti přicházívá náprava zpravidla pozdě a někdy vůbec. Pro Iry, kteří jako děti museli pracovat jako otroci a byli často biti a sexuálně zneužíváni, přichází ne náprava, ale alespoň uznání jejich utrpení až s odstupem několika desítek let. Irská společnost - ve své většině hluboce a upřímně věřící - je nyní konfrontována s obsáhlou zprávou dokládající, jak dlouho a systematicky selhávaly instituce, které řídily katolické řády a organizace. Tyto instituce se měly starat o osiřelé, nebo opuštěné děti nebo o takové, které se dopustily drobných přestupků.

Vedle sirotčinců šlo o takzvané Industriální nebo Reformní školy, které vznikaly v 19. století a ve většině z nich přetrvávaly poměry odpovídající době jejich vzniku. Tomu odpovídalo rozsáhlé používání tělesných trestů a za samozřejmost se dlouho pokládala práce, dennodenní a neplacená. Cosi takového by se dalo ještě vysvětlit, ale trvalá traumata si z těchto zařízení do života odnášely děti, které se staly obětí sexuálního zneužívání.

Uzavřené prostředí blížící se vnitřní organizací spíše věznicím vznik podobných deviací jen podporovalo. Proirskou společnost jako celek však nejvíce traumatizuje poznání, že pachateli násilí a sexuálního zneužívání byli často kněží, často členové katolických řádů. Nejen to. Církev sama nebyla schopna trestat ty ze svých členů, kteří se provinili, ale ani nevyvrátila podezření, že v mnmohých případech jejich hanebné jednání sama kryla nebo bránila účinnému vyšetřování.

Dlouho utajovaná dramata odhalili až v roce 1999 novináři, konkrétně dokumentaristé z televizní stanice RTE. Pobuřující zprávy o poměrech panujících v zařízeních řízených a spravovaných katolickými institucemi přinutily vládu v Dublinu, aby ustavila zvláštní vyšetřovací komisi. Až nyní, tento týden komise vydala obsáhlou zprávu dokládající nejen ponuré poměry v sirotčincích a Industriálních školách, ale nepřímo také rozsáhlost pokrytectví církevních představitelů ochotných chránit zločince v zájmu zachování vlastní dobré pověsti. Jak hluboko je tato vlastnost zakořeněna, zcela čerstvě doložila reakce Vincenta Nicholse, arcibiskupa z Westminsteru na zveřejnění zprávy vyšetřovací komise. V prvním prohlášení mluvil o "odvaze" náboženských řádů a církevních činitelů "postavit se tváří k fatkům ze své minulosti" a že by nebylo správné, kdyby nyní zveřejněná zpráva zastínila vše dobré, co vykonali. Mluvčí sdružení obětí sexuálního násilí okamžitě rozhořečně protestovali, že nelze mluvit o dobru u lidí, jejichž oběťmi se staly děti, které jim byly svěřeny do péče a které byly nuceny žít v podmínkách, z nichž do jejich dospělosti fakticky nebylo úniku. Až potom mluvčí arcibiskupa vydal další prohlášení, ve kterém zaznělo jednoznačné odsouzení pachatelů i požadavek, že pachatele by měla vyšetřovat policie a že by měli být postaveni před soud.

Nakolik je arcibiskupovo prohlášení upřímné lze pouze spekulovat vzhledem k mnoha důkazům, jak se katolická církev v Irsku vytrvale vyhýbala důslednému prošetření poměrů v institucích, které měla na starosti a o jejichž vnitřních poměrech vypovídaly oběti násilí a sexuálního zneužívání. Zvláště výmluvný je případ Andrewa Maddena, který v roce 1995 jako první irský občan byl ochoten veřejně vypovídat o tom, jak se jako ministrant stal obětí útoků. Dublinská arcidiecéze mu sice vyplatila odškodné, ale když se začaly objevovat zprávy o mimosoudní dohodě, tak je nejdříve kategoricky popírala a pravý stav věcí přiznala, až když Madden předložil nevyvratitelné písemné dokumenty.

I když více než dvouapůltisícistránková zpráva vyšetřovací komise působí velice důkladně, neobsahuje jednu velice důležitou složku. Řád Křesťanských bratří, o jehož členech zpráva také vypovídá, si ještě před zahájením vyšetřování vymohl, že nebudou zveřejněna žádná jména těch členů řádu, kteří se dopustili sexuálního zneužívání a násilí. Proto také mluvčí sdružení obětí mluví o tom, že se cítí podvedeni, protože takřka nikoho z těch, kteří se dopustili tak zavrženíhodných činů, nepostihl zasloužený trest. Proto také je cítit tolik zklamání například ze slov jedné z obětí, Johna Walshe, který dokonce prohlásil, že "by nikdy nepromluvil, kdyby věděl, že celé vyšetřování povede k takovému konečnému výsledku". Jak vidno, skryté rány irské společnosti se otevřely, ale do jejich hojení, jak se zdá, je ještě daleko.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Adam Černý

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.