Íránští bloggeři

Rušit televizní signál z Německa nebo Rakouska nezvládli, a tak alespoň utráceli velké peníze za rušičky rozhlasové, znepříjemňovali poslech Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a pátrali mezi disidenty po cyklostylech.

O co by se bývali mohli pokoušet v dnešní internetové době, naznačují příklady některých režimů Blízkého východu.

Uvěznění egyptského bloggera Karíma Amíra, který v několika článcích internetového deníku kritizoval svobodu myšlení na proslulé káhirské univerzitě, prezidenta Mubaraka přirovnal k diktátorským faraonům a společníky proroka Mohameda k teroristům, je v nejlidnatější arabské zemi bezprecedentní. Proto nejspíš obhájci lidských práv považují jeho rozsudek za výstrahu všem egyptským vyznavačům relativně nového média. Evidentně se jím úřady aspoň snaží odradit uživatele internetu od necenzurovaného projevu a od kontaktu se zahraničími médii.

V Alexandrii nebo v Káhiře je to čerstvý precedens, ale Teherán například má už několik podobně výstražných verdiktů proti internetovému sdělovacímu prostředku za sebou. Ještě za prezidenta Chátámího, tedy před necelými třemi roky, odsoudil například revoluční soud bloggera a novináře Arašu Sigarčiho dokonce na 14 let, když kritizoval policejní zásah proti svým onlinovým kolegům.

Tehdejší verdikt nejenže pobouřil západní média, ale především sjednotil proti konzervativním silám Íránu další uživatele sítě. "Oči osmi miliónů bloggerů budou od Sigarčiho rozsudku sledovat Írán pozorněji," prohlásil tehdy mluvčí Reportérů bez hranic. Na fungování islámské republiky se sice nic nezměnilo, ale když následujícího roku zakázaly íránské úřady několik dalších proreformních novin, internetové blogy se podle zrušených médií demonstrativně přejmenovaly a nějaký čas suplovaly i jejich roli.

Mají vůbec íránští konzervativci něco proti blogosféře a internetu? Nejspíš ne, protože i ajatolláhové - podobně jako jejich prezident Ahmadínežád - mají své blogy a na nich rádi vyhlašují tresty smrti, odsuzují Ameriku s Izraelem a chválí vlastní úspěchy. Zřejmě jen pro pořádek tedy v rámci zákona o evidenci společností letos rozhodli, že se každý blogger musí zaregistrovat.

Mluvíme o zemi, kde internet zůstává nejdůležitějším médiem nezávislých informací a kde k němu mají přístup miliony lidí. O zemi, v jejímž jazyce, ať už doma nebo v diaspoře, fungují desítky tisíc blogů a kde si připojení může dovolit každá středostavovská domácnost.

Íránští bloggeři, ať už z Íránu nebo mnohamilionové menšiny v Americe, o novém restriktivním opatření pochopitelně diskutují a odhadují, co bude následovat. Docházejí k tomu, že jejich známější kolegové buď psát přestanou nebo vyhoví vládní notě, ale většina internetových novinářů bude pod přezdívkami pokračovat bez registrace, a jejich řady se pravděpodobně rozšíří.

Hledají totiž paralely a připomínají, že v 30. letech - ještě když vznikl Írán z Persie - bylo třeba podobně žádat povolení na rozhlasový přijímač. A že když u nich bylo v 70. letech zakázané video, všichni se snažili sehnat přehrávač. A když se měl v 80. letech každý Íránec, který měl fax, zaregistrovat na místním poštovním úřadě, tak to prý také nefungovalo.

Může tedy dnešní režim Íránu uspět s restrikcemi proti občanům, kteří na internetu chatují pod jmény amerických hereček a přes satelit sledují perské televizní programy vysílané z Ameriky?

Íránští konzervativci, doufejme, by podle těch internetových paralel měli dopadnout stejně jako Biľakovi a Jakešovi komunisté s rádiovými rušičkami a cyklostylem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .