Írán obohacuje uran

K tomu ale musí zvládnout obohacení uranu. A právě to se stalo klíčovým bodem, na který se upírá pozornost. Jestliže totiž Teherán tuto technologii zvládne, bude jeho atomový program nezávislý a nukleární arzenál se stane pouze technickou záležitostí. Na tom byla (a je) založena ruská pojistka v dodávce atomové elektrárny do Bušeru. Moskva chce, aby Írán kupoval obohacený uran od ní, a tím pádem by zbytek světa mohl klidně usínat. Američanům se to od začátku nelíbilo, nakonec by se ale i s touto pojistkou smířili, kdyby samozřejmě fungovala.

Šéfové íránského režimu nechali v lednu rozlámat pečeti agentury pro atomovou energii, práskli do koní zakázaného výzkumu a řítí se k cíli maximální rychlostí. Rusové jim slouží pravděpodobně jenom k získání potřebného času. Budou s nimi jednat, občas se na nějaké drobnosti dokonce dohodnou, ale výzkum bude pokračovat - a to je hlavní. Jednání s Ruskem se stává dýmovou clonou, jež má odvést pozornost. Mimochodem, vítanou clonou se staly i karikatury proroka Mohameda.

Položme si ale otázku, proč vlastně Teherán atomovou zbraň chce? Jisté je, že právě tato zbraň se stala největším pokušením despotických režimů po skončení studené války. Je to jednak proto, že bipolární rozdělení světa se rozpadlo (stejně jako sovětská říše) a přístup k citlivým technologiím se zdá být podstatně lehčí než kdysi. Svou roli sehrává změna doktríny Spojených států a Atlantické aliance, která při válce v bývalé Jugoslávii ustoupila od tradičního nezasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. Navíc, po 11.září 2001 Amerika pochopila, že k základům její bezpečnosti musí patřit preventivní útoky.

Výsledkem je to, že žádný diktátor není pevný v kramflecích - a pokud si myslí opak, měl by si prostudovat případ kolegy Saddáma Husajna. Ten se kdysi choval jako všemohoucí pán, smál se do očí OSN, Americe a zbytku světa - dnes je ale jeho největším výkonem to, že odmítne přijít do soudní síně. I Saddám Husajn v časech největší slávy toužil po atomové zbrani. Nebezpečí, že ji získá, se stalo důvodem jeho pádu - bez ohledu na to, že předpoklady o jeho arzenálu se nakonec ukázaly jako mylné.

Viděno očima íránských ajatoláhů, atomová zbraň je spolehlivou ochranou proti případnému útoku Ameriky. Jejich ambice jdou ale možná ještě dál. Jedinou islámskou zemí s nukleárním arzenálem je totiž Pákistán. Ten je ale spojencem Západu. Jestliže by tedy někdo jiný v islámském světě tuto zbraň získal, stane se jeho mluvčím a možná i sjednotitelem - a snad vybuduje jakousi novou Osmanskou říši. Ambice islamistického režimu v Teheránu v tomto směru určitě není radno podceňovat.

Položme si tedy jinou otázku: co by se stalo, kdyby Írán zakázané ovoce získal? Určitě by to byla horší situace, než rok 1998, kdy se něco podobného povedlo Indii a Pákistánu. V případě Íránu hrozí hlavně tři nebezpečí. Za prvé, že poskytne atomovou zbraň islámským teroristům. Za druhé, že bude zastrašovat svoje okolí a diktovat mu svoje podmínky. A za třetí, že se o jaderný program pokusí další země na Blízkém východě.

Co se týče teroristů, Írán by si něco takového (doufejme) rozmyslel. Pokud by se totiž Američané stali terčem nukleárního útoku - a zjistili, že zbraň pocházela z Íránu - následovalo by jeho naprosté zničení, a to za jakoukoliv cenu. Pokud by se Američané jenom dozvěděli, že teroristům bude atomová zbraň předána, musel by režim v Teheránu počítat s preventivním útokem.

Co se týče zastrašování a ambicí dalších zemí, mohli bychom očekávat, že Izrael prolomí mlčení a existenci svého arzenálu zveřejní. Situace by se pak stala výzvou pro Egypt, Saudskou Arábii a zřejmě i Turecko. Hrozily by blízkovýchodní závody ve zbrojení, ačkoliv z důvodu různých překážek - hlavně finančních - by asi neprobíhaly překotným tempem.

Írán momentálně tvrdí, že má právo na atomovou energii. Ruští vyjednávači namítají, že mezinárodní společenství má zase právo na záruky mírového využití. Za scénou se přitom odehrává boj kdo s koho. Podle expertů stačí Teheránu snad jen několik měsíců. Je to tedy běh na poměrně krátkou vzdálenost.