Írán nezastavil obohacování uranu

Ta zhruba před měsícem - po dlouhém váhání a vzájemném dohadování - schválila konečně rezoluci požadující, aby Írán zastavil spornou výrobu obohaceného uranu do konce srpna. Důvodem k tomu je, jak známo, podezření, že Írán usiluje o získání jaderných zbraní, jejichž je obohacený uran nezbytnou součástí.

Íránské vedení však od začátku sporu tvrdí, že tomu tak není a že jaderná technologie mu má sloužit pouze k mírovým účelům. Tomu ovšem věřit by bylo nesmírně naivní - už proto, že Írán má nadbytek jiných energetických zdrojů prakticky zadarmo.

Vezmeme-li navíc v úvahu íránskou politiku v posledních letech a desetiletích a hlavně bojovnou rétoriku jeho vedoucích představitelů, je nasnadě, že íránští fanatičtí vůdci, nesmiřitelní ajatoláhové a s nimi spřažení politici, by si s vlastními jadernými zbraněmi dovedli velmi dobře poradit: namířili by je hned především proti Izraeli, ale i proti jiným svým nepřátelům v blízkém i dalekém okolí, z nichž největšího zloducha v jejich očích, jak víme, představují Spojené státy americké.

Není proto divu, že tato íránská politika, pozvolná příprava k výrobě jaderné zbraně, nezůstává nijak lhostejná Washingtonu. Americký prezident George Bush ve čtvrtek znovu zdůraznil, že Írán musí nést následky za to, že se odmítl podřídit rezoluci Rady bezpečnosti OSN. "Nesmíme Íránu dovolit, aby vyrobil jadernou zbraň," prohlásil doslova americký prezident. A nikdo asi nepochybuje o tom, že jediné, co by v této chvíli mohlo Írán zarazit, by bylo vyhlášení mezinárodních hospodářských sankcí.

K tomu ovšem s největší pravděpodobností nedojde ani teď, kdy Írán otevřeně vzdoruje mezinárodní komunitě.

Problém je samozřejmě v tom, že zmíněný americký názor nesdílejí ani zdaleka všechny jaderné mocnosti. Rusko a Čína nejsou ochotny ekonomické sankce podpořit, ačkoli samy nemají žádnou radost z vyhlídky, že Írán bude mít nejspíše brzy jaderné zbraně. Všechno, co by poškodila íránské hospodářství anebo ochromilo jejich obchodní vztahy s Teheránem, nepřichází v úvahu.

A ani Evropa není v tomto s Amerikou úplně zajedno. Evropští diplomaté chtějí dát i v této chvíli Íránu šanci, aby znovu vysvětloval své pravé úmysly. Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Javier Solana se příští týden sejde s hlavním íránským vyjednavačem ve věci jeho jaderného programu Alím Laridžáným na jednání o "neslané-nemastné" odpovědi Íránu na červnové nabídky EU a mezinárodního společenství.

Do Evropy také příští týden přicestuje náměstek americké ministryně zahraničí Nicholas Burns, aby se "poradil" s evropskými spojenci o tom, jak by měla nyní Rada bezpečnosti OSN reagovat. Političtí pozorovatelé považují zároveň jeho cestu za velkou zkoušku americké diplomacie - zda se podaří Spojeným státům přesvědčit nejvýznamnější evropské země, konkrétně Německo, Francii a Británii, aby zaujali podobný postoj jako Amerika.

V této chvíli se spíše zdá, že se mu to nepodaří, respektive že nejbližší reakce Rady bezpečnosti nebude vůči Íránu moc přísná. A je přitom zřejmé, že íránské vedení dovede velmi šikovně využívat nejen zásadní rozpory mezi stálými členy Rady bezpečnosti, ale i relativně drobné rozdíly v názorech mezi západními spojenci. K propagandisticky dobře promyšleným tahům Íránu během uplynulého týdne patřila i u nás široce publikovaná výzva prezidenta Ahmadínežáda na jakýsi televizní duel s americkým prezidentem Bushem v přímém přenosu. Nic proti tomu, ale změnilo by to jeho jaderný program? Těžko si představit, že by náhle v debatě s Bushem uznal zmíněné obavy západu. A tak by to nakonec nejspíš posloužilo jen jako další zástěrka k odvrácení pozornosti.

Zkrátka, svět neví, jak s Íránem naložit a vyhlídky na nějaké rozumné východisko nejsou ani na obzoru.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .