Írán a Rusko - přátelství až za hrob?

Prezident Medvěděv, který byl zrovna na návštěvě ve Spojených státech, vypadal zaraženě, a zmínil cosi o "případech, kdy jsou sankce nevyhnutelné". Nyní se zdá, že se ruský prezident vzpamatoval a vrátil se k původnímu stanovisku, podle kterého by prý bylo kontraproduktivní vyvíjet na Írán příliš velký tlak. To se samozřejmě projevilo i během úterní návštěvy americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové v Moskvě, kde se setkala jak s Medvěděvem, tak i ministrem zahraniční Sergejem Lavrovem.

Spojené státy stále vycházejí z představy, že po výměně v Bílém domě mohou oba státy začít takříkajíc od nuly. Všeobecně se také předpokládá, že odstoupení Američanů od plánu na systém protiraketové obrany ve střední Evropě byl vstřícným krokem vůči Rusku, stejně jak nyní nově oživená nabídka na zapojení Moskvy do nové generace protiraketového systému. Americká administrativa evidentně stále počítá s tím, že pokud Rusové budou mít pocit, že se jim projevuje úcta a uvidí-li ochotu západu začlenit je do rozhodování o důležitých otázkách, nebudou mít sklony ke vzdorovitým postojům. Zatím se ovšem nezdá, že by Rusko americké ústupky chápalo právě takto - přinejmenším budeme-li věc posuzovat právě podle ruského přístupu k íránskému jadernému programu.

Ruské vládní stanovisko je prozatím takové, že možnosti diplomacie se zdaleka nevyčerpaly. Teherán nyní skutečně udělal alespoň zdánlivé ústupky týkající se přístupu mezinárodních inspektorů k některým osobám nebo objektům spojeným se svým jaderným výzkumem, a tím vlastně ruskému opatrnému přístupu zjednal určitou legitimitu.

Je dobře známo, že uvnitř ruské mocenské elity je silný proíránský proud, který má podporu zejména ze strany výrobců zbraní. Těm se z politických i jiných důvodů zavřely četné trhy v jiných částech světa, a tak producenti vojenské techniky nyní mají jen velmi zúžené pole. Případná ochota Teheránu nechal obohacovat část svého uranu v cizině by pravděpodobně také znamenala zisky pro ruské firmy, které by takovou činností byly pověřeny. V rámci Kremlu existuje i křídlo, které nepovažuje podporu Íránu za dobrý nápad, nemá však zatím tak silný hlas, a je otázka, co by se muselo stát, aby bylo více slyšet.

Je zajímavé podívat se nejen na stanovisko vládních činitelů, ale i dvou ruských publicistů a analytiků. Jeden vysvětluje, proč vlastně Rusko nemá zvláštní problém s tím, pokud bude západ vtažen do do konfliktu s Íránem, druhý se naopak domnívá, že Rusko chce se současné, sice napjaté, ale pořád ještě mírové situace vytěžit maximum.

Začněme druhým názorem, který zastává analytik Boris Marozov. Ten mimo jiné říká, že je možné, že Rusové vědí něco, co naopak neví západ. Kupříkladu že íránský jaderný program je mnohem méně pokročilý, než se obvykle říká, a ještě dlouho nebude nebezpečný. A nebo že Rusko nevnímá jaderný Írán jako hrozbu pro sebe, a skutečnost, že Írán bude silnější vůči zemím jako Turecko nebo Saúdská Arábie, jen posílí ruské pozice v regionu. Rusko také ze spolupráce s Íránem přímo finančně těží, protože Teherán musí za ruské zboží a služby platit. Marozov také říká, že Moskva i šíitský Teherán mají společného nepřítele v podobě sunitského radikalismu, který se uchytil v kavkazské oblasti, a hodlají v boji proti saláfismu a wahábismu spolupracovat. Tolik k názoru Borisa Marozova.

Je jasné, že pokud bude Rusko i nadále diplomaticky, technologicky i ekonomicky podporovat Írán, povede to k okamžiku, kdy Teherán bude mít k dispozici jak jadernou zbraň, tak i raketové nosiče s velkým dosahem. Znamená to, že Moskva je ochota riskovat i to, že takový okamžik neodhadne a vypěstuje si v blízkosti vlastních hranic nebezpečného konkurenta?

Podle Dmitrie Sidorova z deníku Ježedněvnyj žurnal ve skutečnosti alespoň část ruských představitelů počítá s tím, že bude ve své politice klidně pokračovat donekonečna. Tedy i do okamžiku, kdy se Američané nebo Izraelci rozhodnou, že raději íránská jaderná zařízení vybombardují, než by riskovali, že se v rukou tamního režimu ocitnou ničivé atomové zbraně. Vojenský konflikt mezi Íránem a Západem by podle totiž Rusko neohrozil, a naopak by zvýšil jeho roli dodavatele energie pro Evropu a naplnil by zplihlé ruské kapsy - což ovšem sám Sidorov nazývá Pyrrhovým vítězstvím.

Jestli půjdou tak daleko samozřejmě nikdo ve Washingtonu neví. Rusko si evidentně hraje nejen s Obamou, ale i se samotným Íránem - ten pravděpodobně ještě pořád nedostal nejmodernější protiletecké systémy, o něž pořád usiluje, a které by jeho jaderná zařízení ochránily před případným bombardováním. Je také možné, že ani Moskva zatím neví, jak daleko je ochotná jít. Jednou bude tento proces pro historiky zajímavý, z hlediska Západu je však tato hra snad až příliš napínavá. ¨

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .