Irák a rezoluce OSN

Jde o to, aby po období okupace a civilní správy došlo k rozumnému rozdělení pravomocí mezi tři hlavní hráče: domácí irácké vedení, OSN a Američany vedené jednotky. I toto období bude přechodné, mělo by trvat necelé dva roky. Potom už by měl být Irák plně v rukou Iráčanů.

Diskuse o rezoluci jsou ale složité, tak jako je složitá situace v samotném Iráku. Na jedné straně stojí Američané (a více méně i Britové), na druhé straně zbytek stálých členů Rady bezpečnosti (tedy Francie, Rusko a Čína). Aktivní účast si vymohla také irácká reprezentace v osobě ministra zahraničí Hošjara Zibárího, který se takříkajíc na vlastní pěst vydal do newyorského sídla světové organizace. Říká, že chce prosadit co největší suverenitu své země.

Američané ale tvrdí, že Irák získá suverenitu už 30.června, kdy oficiálně skončí okupace a odejde šéf civilní správy Paul Bremer. Chtějí, aby za politický vývoj převzala větší zodpovědnost světová organizace, tak jako tomu bylo v Bosně a Kosovu. Bezpečnostní poměry v Iráku se ale s Bosnou nedají porovnat, takže OSN se do celého projektu zrovna nehrne.

Krom toho si Francouzi a Rusové dobře pamatují tahanice, jež v Bezpečnostní radě předcházely svržení Saddáma Husajna, a hlavně to, že vojenskému řešení tehdy nedali svoje požehnání. I když to neříkají nahlas, jejich postoje se často omezují na jakési přání dobré chuti Washingtonu k tomu, co si sám navařil.

Na druhé straně si všichni uvědomují, že stabilní Irák je v zájmu všech. Nestabilita nahrává pouze jedné skupině lidí, a sice islámským teroristům. Náladu ale nepochybně vystihl nejmenovaný evropský diplomat, když pro korespondenta denníku New York Times konstatoval, že "nejenom ambice Američanů, ale i ambice OSN se každým dnem snižují". Jinými slovy, všichni by byli rádi, kdyby všechno dobře dopadlo a přechodné období bylo už raději za nimi.

Právě přechodné období může být ale velice nepříjemné. Na papíře vypadá vcelku hezky: za měsíc převezme irácká reprezentace moc, v lednu 2005 budou volby do dočasného Národního shromáždění, podzim 2005 proběhne ve znamení referenda o nové ústavě, v prosinci přijdou na řadu všeobecné volby a v lednu 2006 bude po všem. Všichni ale vědí, že každý den představuje v Iráku obrovské bezpečnostní riziko.

Zkušenosti z Bosny a Kosova jsou tedy málo použitelné. Bližší by mohla být snad situace v Afghánistánu, který je pod kontrolou spíše částečně a přítomnost cizích jednotek je tam bezpodmínečně nutná. Američané tedy trvají na tom, aby měli v Iráku možnost vojensky zasahovat i v přechodném období. Francie, Rusko a Čína, nemluvě o irácké reprezentaci, žádají ale právo veta pro iráckou vládu.

Je to ale požadavek politický a z praktického hlediska přímo hrozivý. Američanům by totiž zůstala zodpovědnost, ale pro každou akci by museli mít povolení věčně rozhádaných Iráčanů. Mohli by skončit jako holandští příslušníci modrých baretů ve Srebrenici, kteří museli přihlížet masakrování a nesměli zasáhnout, protože k tomu neměli rozkaz. Vraždící armáda bosenských Srbů to samozřejmě dobře věděla, takže se jim smála do očí. Takže toto poučení z Bosny se na Irák přece jenom vztáhnout dá, ba přímo musí. Pokud bude mít Washington konečnou zodpovědnost za bezpečnostní situaci, musí mít také velení ve svých rukách. Přijímat rezoluci, jež toto právo jasně nezakotví, by byl obrovský hazard - bez ohledu na to, jak daná věc vyznívá politicky.

Jak bude tedy vypadat Irák za pět nebo deset let? Mnoho bude záležet na samotných Iráčanech a mnoho na zbytku světa. Pokud by se totiž celá operace nepovedla, nemusela by země s tímto názvem existovat. Irák je jako slepená nádoba, která se může rozpadnout.