Irácké hlasy spočteny

Aláví získal 91 hlasů, ale hned druhou stranou v pořadí je - s odstupem pouhých dvou mandátů - aliance Právní stát dosavadního premiéra Málikího. Ten dal najevo, že se s výsledkem, jenž ho pravděpodobně odstaví od moci, nehodlá smířit, a již vyzval volební komisi k přezkoumání výsledků. Jak irácká volební komise, tak i mezinárodní pozorovatelé však nepůsobí dojmem, že by mu chtěli vyhovět, a tvrdí, že volby byly spravedlivé. Málikí se také pokouší ohnout ústavu, a tvrdí, že sestavením vlády má být pověřen největší blok. Text však neříká, zda jde o největší blok v okamžiku voleb, nebo až po nich, a nyní se snaží rychle uzavřít povolební spojenectví, která by jej posunula před Allávího v právu na první pokus o sestavení koalice.

Na třetím místě se umístila aliance šíitských náboženských stran, jež jsou o poznání radikálnější než je Málikího sdružení – právě s nimi by mohl chtít dosavadní premiér vytvořit koalici. Se sedmdesáti mandáty jsou i tyto strany silou, s níž bude muset počítat každý.

Podobnou úlohu bude nepochybně opět hrát koalice dvou kurdských stran, jež už před tím patřila ke klíčovým spojencům minulé vlády, a potřebovat jí bude i ta budoucí, ať už nakonec bude kabinet sestavovat kdokoli.

Irák tedy projel peřejemi voleb, jež se konaly již 7. března, velmi hladce, a víkendové oznámení výsledků už to jen dotvrzuje. Jakoby tedy z politického záhrobí ke světu hovořil minulý prezident George Bush, který sliboval, že v Iráku po svržení Saddámovy hrůzovlády vznikne demokratický a sekulární stát, skoro jediný v arabském světě. Tento - ještě před dvěma lety málo uvěřitelný - scénář se zdánlivě začíná naplňovat.

Irák ještě demokracií v plném slova smyslu není, ale právě k tomu udělal velký krok.

Výsledky voleb totiž hovoří o několika trendech.
Zaprvé jde o jasné odmítnutí takového typu propojení náboženství a politiky, jaké si přejí lidé kolem Mukdady Sadra, a jaké funguje v rovněž šíitském Íránu.

Za druhé voliči z velké části odmítli nábožensko-politické sektářství, tedy představu, že by měli hlasovat na základě své náboženské příslušnosti. Vždyť sunnity a křesťany na své kandidátky zařadila i Málikího formálně šíitská Strana vlády zákona.

A za třetí se zdá zžejmým, Irák nyní bude státem, v němž všechny významné menšiny, tedy i umírnění sunnité, budou mít zastoupení v nejvyšší politice, pravděpodobně i ve vládě. Tím ztratí důvod k ozbrojenému, ale i mentálnímu odporu vůči současnému zřízení.

Snad bychom mohli dodat ještě čtvrtý bod, a ten by se týkal masového odmítnutí přímého vlivu íránské politiky v Iráku. I šíitské strany, snad s výjimkou těch sdružených v Národní irácké koalici, hodlají budovat Irák jako samostatný a sebevědomý stát, nikoli druhotného pomocníka íránského vlivu v oblasti. To zejména potěšilo mnoho arabských států, jež halasně přivítaly Irák zpátky v řadách ostatních Arabů. Právě sunitské arabské státy, jako je Saúdská Arábie, byly znervózněny myšlenkou, že by arabský, avšak šíitský Irák spadl spíše na íránskou, než arabskou stranu barikády, jež se v oblasti rýsuje čím dál ostřeji.

Stabilita irácké politiky však potěší také přátele amerického odchodu z Iráku, a rovněž všechny ty, kdo se těší na nárůst iráckého ropného exportu a poklesu jejích cen.

Zvěst o nové demokracii na Eufratu a Tigridu je však zatím optimistickým očekáváním. Právě odhodlání poraženého Málikího všemi prostředky zabránit své prohře tento růžový výhled trochu kalí, a některé nevybíravé kroky mohou značně otrávit povolební atmosféru. Také je pravděpodobné, že nadcházející koaliční jednání budou velmi obtížná a možná mnohdy i nehezká. Jako první dostane šanci na sestavení koalice vítěz Alláví, a bude na to mít 30 dnů. Zatím se snaží mluvit velmi vstřícně vůči všem, a nepohněvat si nikoho. I tato koalice, bude-li nakonec sestavena, bude pravděpodobně zahrnovat již zmíněné radikály z Národní irácké Aliance, jako je Amar Hakím či Mukdata Sadr, kteří mají své vlastní zájmy, a také představují zájmy Íránu a vizi politického islámu.

Hlavní zprávou dne však je vítězství uhlazeného Ajáda Allávího, který kandidoval na smíšené sekulární kandidátce, a jenž strávil léta v exilu nikoli v Íránu, jako mnozí jiní proti-saddámovsky orientovaní šíitští politici, nýbrž v Británii. Nyní všichni doufají, že se tam naučil více než jen nosit dobře střižená saka.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.