IPB není Barings, bohužel .

Což je, jen pro dokreslení, skoro třetina současného vládního rozpočtu. Jako příklad ze zahraničí uvádí tisk i politici - konkrétně například ministr Pavel Mertlík, aféru kolem jedné z nejstarších anglických bank Barings Brothers.

Jde o záležitost starou pět let - a tak není od věci si ji připomenout: ctihodný bankovní dům se tehdy ocitl na mizině, protože jeho burzovní makléř Nick Leeson prohrál na azijských burzách 800 milionů liber.

To bylo víc, než činilo základní jmění banky. Anglické centrální bance tehdy nezbylo, než uvalit na Baring Brothers nucenou správu. Následovalo zmražení vkladů - a hluboký šok v celé bankovní sféře Velké Británie. Vláda se tehdy na scéně skutečně objevila, ovšem především v roli renomovaného prostředníka při sjednávání prodeje zkrachované banky.

Za symbolickou jednu libru se novým majitelem jedné z nejstarších bank na britských ostrovech stala holandská skupina ING. O finanční zázemí celé transakce se tehdy ovšem postarala především centrální banka za solidární pomoci ostatních finančních ústavů, které věděly, že je v sázce renomé celého bankovního sektoru.

Už prostý výčet těchto faktů dokládá, že se zmíněný britský příklad dá s IPB stěží srovnávat.

Zatímco v Británii mohli důsledky aféry eventuálně pocítit zákazníci bank ve zdražení některých služeb, bude v Česku účet předložen plošně daňovým poplatníkům.

Diametrální rozdíl je ale především v samotném počátku ostrovní aféry: oněch 800 milionů liber prošustroval jeden konkrétní člověk, který překročil své pravomoci a kterého Interpol záhy dopravil z Hongkongu na londýnské letiště v poutech.

Bankovním manažerům se tehdy kladlo za vinu, že nezajistili vnitropodnikovou kontrolu tak, aby byl hazard tohoto typu v každém případě vyloučen. Pokud jde o IPB, slyšíme naopak, jak úzce je tato banka propojena s českým hospodářstvím. Jak ovlivňuje třetinu, možná až polovinu celé ekonomiky prostřednictvím úvěrů a akciových podílů, které vlastní v konkrétních podnicích.

A to od pojiš'toven, stavebních společností, porcelánek, chemiček a telekomunikací až po textilky, strojírny, a televize. Nechybí ani Omnipol. Pokud tohle všechno IPB opravdu patří, proč by měl stát cokoli doplácet?

Dá se to přece odprodat - a z výnosů krýt ztráty. Pod čarou by toho muselo ještě hodně zbýt na pozitivní straně bilance.

Jenže tak jednoduché ty počty nejspíš nebudou: neprůhledným majetkovým propletencem kolem IPB se prý v uplynulých několika letech zabývala policie, aniž by se jí podařilo jej rozluštit.

Současný nucený správce toho očividně moc luštit ani nechce: neví sice, co bance patří, ale ví už teď, že na managment IPB trestní oznámení nechystá.

Stará se prý o budoucnost, ne o minulost. Nick Leeson mohl o takové shovívavosti jenom snít.

Ještě než bude konečný účet českým daňovým poplatníkům vystaven, neměli by se nechat opít rohlíkem falešných příkladů, nýbrž důrazně žádat vysvětlení.

O jakých desítkách, možná stovkách miliard ztrát to politici mluví, když je IPB údajně tak bohatá? Vypařit se nemohly, někde musejí být.

Snad v partajních pokladnách, či na švýcarských kontech?

Anebo čekají dokonce na svých místech, aby byly vynaloženy na staré účely, avšak pro nové vlivné přátele na politické scéně, - takže se po nich ani nebude pátrat?

Václav Havel mluvil, pozdě ale přece, před třemi měsíci o mafiánském kapitalismu v ČR. Teď jeho slova dostala konkrétní obrysy.

Pokud se však vláda bude i nadále chovat, jako by ztráty v IPB byly jakousi přírodní pohromou, za kterou nikdo nemůže, - a opozice se bude tvářit, že žádnou pohromu nevidí, pak se všichni společně vystaví podezření, že v tom ve skutečnosti jedou taky. Pak by ovšem nešlo o žádný nový začátek v českém bankovnictví, nýbrž o válku mafií.