Ideály Davida Ratha

Mladistvý ministr se dokáže kdykoli dostat na titulní strany deníků. Naposledy obvinil z korupce předsedu ODS Mirka Topolánka. Učinil tak bez důkazů, to však nevadí, reakce médií byla obrovská. Je pravda, že ho mnozí označili za demagoga, jiní ho vyzvali, aby z funkce odstoupil. Ovšem to není důležité. V sobotu bude rozhodovat o svém volebním lídrovi pražský výkonný výbor sociální demokracie. Bylo tedy třeba upozornit na své schopnosti.

Dosud ještě řada politiků i novinářů tvrdí, že takové způsoby nemohou ministrovi jen tak projít. Proč by ale nemohly, když vedou v okamžitým úspěchům?

Kdo zná české manažery, jak vyrostli v desetiletí ekonomické transformace, ten ví, kde je Rathův vzor. Ekonomicky talentovaní muži a ženy se dokázali adaptovat na prostředí upadající, státem řízené ekonomiky, do níž vstupoval kapitalismus od západu, a vytvořili zajímavý typ profesionálů. Základním principem je pro ně umět jednat s ostatními, přitom se chovat podle pravidla účel světí prostředky. Je to jednoduché a dobře to funguje. Dokážou se chovat velmi přátelsky a být okouzlující. Umějí také použít velmi tvrdé prostředky včetně urážek a neprokázaných obvinění. Svého partnera v obchodě tím dokážou získat, anebo zlikvidovat. Když jim tyto elementární prostředky fungují, budují postupně své mocenské pyramidy. To jim umožnilo mocenské vakuum, které se ve společenském životě po v devadesátých letech vytvořilo a které se dosud nepodařilo zaplnit.

Ze svých pozic tedy mohou spadnout, mohou však zároveň spoléhat na základní solidaritu ostatních manažerů, kteří přece jen nechtějí, aby se křehká mocenská rovnováha narušila příliš velkými převraty.

Je fakt, že tito manažeři dokážou obchodovat a zajišťovat si nečekaný zisk. Málokdy jsou však schopní něco skutečně vytvořit, anebo budovat. V tomto směru je Rath velmi úspěšný. Dokázal se zbavit ministryně zdravotnictví Milady Emmerové a obsadit její křeslo. Donutil k rezignaci ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou a představil se jako ten, kdo má právo navrhnout jejího nástupce. Demonstruje svou sílu a tím předem vyloučil jakýkoli projev odporu uvnitř svého resortu. Přitom se umí přátelsky dohodnout s pražskými sociálními demokraty, aby ho jmenovali svým volebním lídrem. Změnil však k lepšímu zdravotnictví? Zatím se pouze odkládají operace, škrtají výdaje na drahé léky pro těžce nemocné a budí dojem, že zřejmě všichni zdravotníci jsou zkorumpovaní.

Zřejmě je tedy Rath pouze nezodpovědným postkomunistickým manažerem, který dělá jen účelové kroky, aby se sám dostal nahoru a nikdy už nepadl zpět. Něco pozitivního může vykonat jen mimochodem - například upozornit na zdravotnickou korupci, která skutečně existuje a s níž by se už něco dělat mělo. Přitom nejde předpokládat, že Rath učiní opatření, které by s korupcí a plýtváním peněz něco skutečně udělalo. Zatím takové opatření není v dohledu a nakonec - důkazy o korupci ani nepředložil.

Při bližším zkoumání politiky ministra zdravotnictví však hodnocení, že v případě Ratha jde o bezskrupulózního postkomunistického manažera nestačí. Především nejde popřít, že za deset let, co veřejně působí, trvá na tom, aby se lékařům zvýšily platy na trojnásobek průměru. Sám to vysvětluje svým dlouhodobým plánem, zvýšit mzdy vzdělaných lidí a modernizovat tak celou českou společnost.

O tom, že něco takového je potřeba, nepochybuje snad žádný z politiků a samozřejmě ani vzdělanců. Rath je však první a zatím jediný, kdo v tomto směru něco dokáže politicky prosadit.

Rath tedy umí použít bezohledné prostředky manažerů, jsou ale pro něho přece jen pouze nástrojem, jak dojít k určitému cíli. Ještě k němu nedošel, ale nepochybně k němu míří. Tento cíl se přitom nevyčerpává lékařskými platy. Stejně tak trvá na tom, aby si lékařská zařízení zachovala nezávislost na kapitálu a také na státu. Jejich řízení by měli ovlivňovat vysoce vzdělaní specialisté a pěstovat v nich svou profesi.

Je to vlastně utopický, tak trochu renesanční ideál, nejspíš trochu podobný tomu, jaký představil Rabelais ve svém opatství Theléma - u nás by to byla nemocnice Theléma. Je to jeden z nejtradičnějších ideálů evropské civilizace. Nutno dodat, že nadcházející volební kampaň ho podrobí tvrdé zkoušce.