I když jsem ztrácela jistotu, v hloubi duše jsem si vždy věřila, říká fotografka Jarcovjáková

Fotografka Jarcovjáková fotila kromě vyloučených lokalit a autoportrétů třeba i cyklus se svou nemocnou matkou, o kterou se se sestrou nepřetržitě starala.

„Fotila jsem to ve velice těžké situaci, když maminka prodělala těžkou mozkovou mrtvici a se sestrou jsme rozhodly, že ji budeme mít doma – to byla opravdu 24hodinová péče,“ vzpomíná fotografka Libuše Jarcovjáková.

Čtěte také

V ledové době covidové jsem to dělal lidem hezčí, říká fotograf Veselý

Po několika týdnech měla pocit, že se z toho „zcvokne“. Zachránilo ji právě focení. „I když byla máma fantastická a pozitivní, bylo to pořád dokola. Našla jsem takové východisko, že jsem nás fotila den po dni, vzniklo osm tisíc fotek. Na to jsem dostala takové reakce, že mi řekla spousta lidí: ‚Já jsem ty fotky viděl, šel jsem zavolat mámě‘.“

Lidi mají podle Jarcovjákové ze smrti a nemocí obavy. „Měla jsem pocit, že je důležité, když mám někde výstavu, aby tam přišlo třeba jen gymnázium. Abych mohla s mladými lidmi mluvit o tom, že se nemůžeme těmto tématům vyhýbat, že tady jsou a budou,“ říká fotografka.

Komerční fotka

Jarcovjáková se nezdráhá fotit nic, co by se někomu protivilo. Focení na ni má až psychoterapeutické účinky, není to pouze práce.

Čtěte také

Špičkovým reportážním fotografem se můžete stát i bez školy. Ani Koudelka ji nemá, říká fotograf Birgus

„Když jsem fotila komerčně, tak jsem panikařila. Podléhala jsem vždycky šíleným hrůzám, že fotky nemůžu odevzdat, a vymýšlela jsem, aby to odnesl někdo jiný za mě. Vždy ale sklidily nadšení, takže ten problém byl umělý. Nedokázala jsem pořádně dělat komerční fotku. To znamená, že jsem se tomu docela systematicky vyhýbala,“ vysvětluje fotografka.

„Teď jsem dostala nabídky tohoto druhu, že jsem třeba dělala plakáty na kampaň Národního divadla 2022,“ dodává a ačkoliv si v hloubi duše vždy věřila, v dělání věcí na zakázku ztrácela jistotu. „Opravdu bych asi nebyla dobrý komerční fotograf.“

„Neřešit frustraci“

Její sebevědomí podle ní není determinované pouze fotografováním, ale i pedagogickou praxí.

„Měla jsem to po roce 1990 vykompenzované tím, že jsem učila fotografii nejdřív dlouho na Hellichovce v Praze a teď učím na Sutnarce v Plzni. A to je pro mě tak uspokojující práce, že jsem v podstatě nemusela řešit frustraci,“ vysvětluje fotografka. „I když přiznávám, že nějaká tam byla.“

Čtěte také

Jsem takový fotograf uličník, usmívá se herec Brukner. Vyjde mu kniha fotografií

Na druhou stranu si Jarcovjáková pamatuje, co se stalo na první hodině psychoterapie.

„První, co jsem řekla, bylo, že jsem fotografka, nikdo o mně neví, ale já vím, že jsem hodně dobrá. Takže někde to sebevědomí v hloubi duše je. Že se to občas vytratí, že zpanikařím, že si myslím, že se něco nedá v odevzdat,“ popisuje.

„Do Národního divadla jsem šla jak na popravu. Když jsem odevzdávala fotky, tak Daniela Špinar řekla: ‚Ano, přesně takhle jsme si to představovali!‘ a už to bylo,“ směje se Jarcovjáková.

Zájem o její dílo je podle fotografky daleko větší, než byla zvyklá. „Zažít atmosféru ve velkém sále v Thermalu, kde je 1500 lidí... z toho mám mrazení a husí kůži,“ uzavírá fotografka.

Co revolučního do fotografie Jarcovjáková přinesla? A jaké je vidět svůj vlastní život ve fotografii? Poslechněte si celý rozhovor nahoře v audiozáznamu. (Repríza)