Hra na nervy

I ten největší rutinér mívá nějakou Achylovu patu a ani největší kliďas nemá nervy doopravdy ze železa. Kdo se podivuje té hře na nervy, která se vede v naší politice kolem pokusů o sestavení vlády, ať se podívá, jak probíhá zápas o šachového mistra světa mezi Vladimírem Kramnikem a Veselinem Topalovem. Jednu chvíli už to vypadalo, že se ani nedohraje, když Topalov protestoval proti tomu, že Kramnik během jedné partie pětadvacetkrát odejde do relaxační místnosti a padesátkrát na toaletu. Člověk ani nemusí být šachista, aby v tom rozeznal čertovinu. Nejsledovanější šachový souboj posledních let se nese v poloze vzájemného obviňování z nesportovního jednání a špinavých triků. Přitom se ani nedá říct, že si hráči lezou na nervy ve vidině zisku. Předem je rozhodnuto, že si mezi sebe rozdělí rovným dílem milión dolarů.

Naschvály šachistů mimo šachovnici jsou o to mrzutější, že jde o zápas, který má ukončit třináct let trvající rozdvojení šachové scény a příznivci této hry po celém světě by nepochybně uvítali, kdyby se tak stalo v důstojnější atmosféře. Kdo ví, zda si hráči, posedlí touhou zvítězit za jakoukoli cenu uvědomují, že ta válka nervů leze na nervy obrovskému publiku. Budiž brán smutný příklad zmíněných šachistů jako jisté alibi pro některé politiky, kteří si zřejmě připadají být velmistry mocenského šachu. A pokud jde o nervy, nenechejme si otrávit ty své.