Hledání vlády - a co budeme dělat?

Možných odpovědí je několik a nejsou ani radikální, ani revoluční. Úřednickou vládu a předčasné volby chce předseda ODS Topolánek. Širokou, protikomunistickou koalici a předčasné volby zase navrhují Zelení. Ještě širší koalici i s komunisty chtějí komunisté. Vláda někoho z ODS, kdo dokáže být konsensuální natolik, že mu ministři budou držet pohromadě pár let, by možná nevadila šéfovi ČSSD Paroubkovi, pokud bude mít vliv na její program a personálie. Tím by jistě navnadil tu část ODS, která bez moci a funkčních požitků nemůže být a spolupráce s ČSSD by se pro jejich dosažení nebránila.

Paroubek ale zároveň tiše naznačuje, že umí jednat i s předsedou KSČM Filipem a že má s ním více, než jen sto hlasů levice. Doopravdy si proto asi přeje pragmatický, středový a menšinový kabinet ČSSD, podporovaný napříč spektrem, včetně přeběhlíků z bývalé trojkoalice.

Pro předčasné volby, pokud nebude využito všech ústavních pokusů, je ale potřeba ústavní většiny, tedy 120 hlasů v Poslanecké sněmovně. Bez poslanců KSČM se taková dohoda zřejmě neobejde. Položme si otázku, kdo z komunistů by mohl být pro předčasné volby?

Možná bývalý předseda Miroslav Grebeníček, protože by tak dokázal svému nástupci Vojtěchu Filipovi, že nic nedokázal. Ale sám nezmůže nic. Vzhledem k současné stranické disciplíně obou levicových stran jsou pravděpodobné varianty úplně celého klubu ČSSD, úplně celého klubu KSČM nebo úplně celých obou klubů. Hlasovala by ČSSD pro předčasné volby bez komunistů a hlasovali by komunisté bez ČSSD? Asi ne. A sociální demokraté předčasné volby zjevně nechtějí, takže diskuse o nich je jen zástupným problémem, aby se něco dělo a média měla o čem psát.

Co tedy široká koalice "všech demokratických stran", kromě komunistů? I taková varianta je určitě ve hře. Jenže kdo vůbec rozhodl, že komunisté nejsou demokratická strana? Cynik prohlásí, že komunisté sami. Realista ale ví, že v dobách, kdy byla vláda předvoje dělnické třídy jedinou ústavní možností, současní největší antikomunisté ani nehlesli. Někteří z nich navíc byli součástí Národní fronty. Omluvili se snad oni za své tehdejší předáky?

Současní komunisté se za stalinskou i jakešovskou minulost omluvili. Jakeš není členem jejich současné strany, i když se po něm občas některým členům stýská. Ale nelze popřít, že KSČM se sedmnáct let po pádu monopolu své předchůdkyně dostala do Parlamentu zcela demokraticky, prostřednictvím svobodných voleb. Sedmnáct let zasedá ve výborech a vedení Poslanecké sněmovny a neučinila nic, čím by mohl být zpochybněn její demokratický charakter a respekt k zákonům a Ústavě. Čím je tedy nedemokratická?

Lidé, kteří ji volili, asi dobře věděli, proč tak činí. Idea sociální spravedlnosti, kterou hlásá, mrtvá jistě není, stejně jako idea beztřídní společnosti. Na rozdíl od České republiky jsou na Západě i ve Spojených státech univerzity, které vyučují marxismus a neomarxismus. Marxe respektuje Socialistická internacionála. K socialismu směřuje i sociální demokracie. Nejen rakouská, která měla donedávna jako cíl svého snažení beztřídní společnost, ale i česká. Dějiny devatenáctého a dvacátého století bez Marxe a jeho Komunistického manifestu a také bez dělnické třídy, ve spolcích a později v odborech a politických stranách organizované, psát nelze. Osočovat sedmnáct let existující parlamentní stranu, k této tradicí se hlásící, že není demokratická, jen proto, že odmítá uvolnit vládu pravici, je jen laciné nalezení nepřítele.

Navíc, široká koalice bez komunistů by byla cosi jako superpoziční smlouva s jedinou opoziční stranou, nezatíženou jakoukoliv odpovědností. Komu by to asi více prospělo?

Nebo po volbách jmenuje Václav Klaus kohokoliv jiného z ODS? Na to může mít vliv i vnitřní vývoj v ODS před a po kongresu. Mirek Topolánek zatím nemá otevřené oponenty.

Vůle jeho kolegů k moci ve straně poněkud připomíná ono cimrmanovské "já bych si s dovolením také vzal." Někteří si myslí, že předsedu není třeba vůbec měnit. Nikdo zatím nemá odvahu říci, že právě on a nikdo jiný by rád byl oním předsedou. Ani Evžen Tošenovský, ani Vlastimil Tlustý, ani Pavel Bém, ještě nikdo jasně neohlásil, že chce kandidovat proti Mirku Topolánkovi. Nikdo snad nechce být v čele nejsilnější české strany?

Je tu ještě další šance, jak říkají Angličané "last but not least". Jiří Paroubek, muž, o němž oranžové kuloáry říkají, že má více, než viditelných sto hlasů. Možná v duchu reklamy na energetický nápoj: Když chceš víc, než můžeš. Ale naznačuje, že má reálně dokonce až sto tři hlasy. Logicky se počítá, že jistých je oněch sto hlasů levicových. Jenže: Jsou vlastně všichni sociální demokraté levicoví?

A kdo dál? Někdo ze Zelených? Ti nejsou pro Paroubka moc spolehliví. Zatím se starali spíš o to, jestli mohou dostat výhody, spojené s existencí vlastního klubu a kde budou ve sněmovně sedět, než o konstruktivní dialog a prosazování ekologických vizí.

Někdo z lidovců? To zní logičtěji. Slibem ještě nikdy nikoho nezarmoutili. Slib věrnosti vlastní straně, který si vyžádal úřadující předseda Kasal a krajští předsedové, je sice podepsán, ale vynutitelnost má nulovou. Požadavek na vrácení poslaneckého mandátu v případě, že bude kdokoliv z lidovců hlasovat pro vládu, podporovanou komunisty, by byl protiústavní a nevynutitelný. Což nepochybně ví i konstituční kreativci, kterých se ve sněmovně vyrojilo v posledních týdnech dost a dost. O tom, že všichni křesťanští demokraté nestojí v jednom šiku, ukázalo nejednotné hlasování o důvěře vládě.

Variant "co dělat" je proto na podzim roku 2006 více. Je jen otázkou, která z nich vyjde, jak rychle a na jak dlouho. Jasnovidci jsou v těchto dobách k ničemu. Koneckonců - minulá křehká sto jedničková většina se během let také měnila a přesto vydržela, i když se jí pravicoví novináři dennodenně vysmívali a halasně prorokovali její krach. Byť opozice byla někdy koalice a koalice byla mnohdy opozicí. A byly také chvíle, kdy strany někdejší vládní koalice ukazovaly svým voličům, že umějí být i stranami budoucí koalice.

Michail Gorbačov kdysi ve své knize o sovětské perestrojce zpopularizoval myšlenku, že politika je uměním možného. Dnes se k ní hlásí kde kdo, hlavně když potřebuje obhájit své kroky.

A pravou pointu tomu nasadil jeden karikaturista konstatováním, že politici jsou většinou spíše nemožní.

Uvidíme tedy, jací v následujících dnech opravdu budou a co budou za možné považovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .