Hladovkou proti všem

Jeden z nich prohlašoval cestou k úřadům, že na tom už není zdravotně právě dobře a tvářil se, jakoby mu někdo jiný než on sám velmi ublížil. Zdravotně dobře by na tom byl, kdyby jedl. Ve světě kde miliony lidí hladovějí nedobrovolně, působí dobrovolný hlad podivně. Z prostého důvodu : protože nic neřeší. Můžeme si o umístění radaru do Brd myslet cokoli a také si každý, podle své volby cokoli myslíme.

Hladovce se má zdařit volba - a to jednoduchou výhružkou : buď radar bude a my zemřeme jako Jan Hus za svou pravdu a nic než pravdu, nebo radar nebude a my se uvolíme jíst, nezemřeme a nezatížíme národní svědomí. V dnešním světě už kolektivní svědomí nezatíží téměř vůbec nic, protože televize, noviny, internety na nás chrlí hrůzy o jakých se nám ani nesnilo a vnímáme skutečnost pomalu jen jako akční film, který je přirozeně součástí dalšího tématu XXI.století - manipulace.

Následné hladovky, abych zůstal u tématu, byly spíše v oblasti grotesky. Řetězové hladovky mají význam nula, protože když si senátor, poslanec, či jiná osoba veřejně činná a známá uloží hladovění na pár hodin, prospěje v nejlepším případě svému zdraví. V tom horším diskvalifikuje podobný druh protestu na bezcennou komedii.

Ráno co ráno, když se vzbudím, za což by jeden každý z nás měl přinejmenším poděkovat (otázka komu, ale to je věc názoru), nesouhlasím s tisícem věcí : nelíbí se mi aféry kolem nás, nelíbí se mi tunelování a zjištění, že krádež žvýkačky v samoobsluze je zločin, zatímco kradení miliard je společensky, politicky i jinak prestižní povolání, před nímž se uklání i ruka spravedlnosti, což bylo, jest i bude na světě napořád, neboť jiná spravedlnost je pro bohaté a jiná pro nemajetné nebo chudé. Mělo by se to pravidlo vyučovat už na školách, namísto čítankových pohádek, které musí mít dobrý konec, i kdyby na sůl nebylo.

Kdybych měl hladovět proti každé záležitosti, činu, akci, události, prohlášení, s nimiž nesouhlasím - a byl bych rád, kdyby se změnily k lepšímu, už bych na tomto světě notných pár desítek let nebyl. Stal bych se možná druhem profesionálního hladovkáře, který by si občasným jídlem vylepšil kondici do další hladovky. A také bych pravidelně zaměstnával lékaře a ti by se snažili obnovit mou tělesnou i psychickou kondici, abych se pod stanem, nejlépe na Václavském náměstí, mohl zase pěkně zřídit dalším hladověním.

Například -myslím si sice, že radar u nás má být, ale mohu se mýlit, nejsem zrovna vojenský odborník. Myslím si, že Irové měli právo říci si, co cítí a co chtějí, i když zklamali velkou část politické Evropy. Prezident Václav Klaus rozhodnutí přivítal a zvedla se vlna hlasů, kteří ho napomenuli. Další příležitost držet hladovku za irské Ne, případně opačně - za názor Václava Klause i za názory proti němu.

Myslím si, že integrace Evropy je nutná a prospěšná, podobně jako si myslím, že unifikace je nejlepší cesta do pekel. Mao-ce-tung kdysi unifikoval Čínu do jedné uniformy, jedné Rudé knížky a neméně rudé pásky na rukávu Rudých gard a vznikl docela slušný masakr se vzletným názvem Kulturní revoluce. Dodnes nechápu, proč nerozlišujeme integraci a unifikaci, ale zřejmě se nějak špatně posloucháme.

V našich prioritách je kardinální problém, zda bulvár byl dostatečně eticky nebo odporně neetický, když vyfotografoval Jiřinu Bohdalovou v rouše Evině a to ve věku, kdy to u dam jejího věku je ve všech směrech na pováženou, včetně toho, že jsme prý kolegy těch, kteří něco takového nejenom provozují, ale dokonce se tím i živí a to ze dvou důvodů : jednak z ekonomických, jednak kvůli poptávce, což s ekonomikou opět souvisí.

Namísto sáhodlouhých komentářů o banalitě, nevkusu, praktikách bulváru, bych si raději četl, co budeme činit s bestiálním umučením malého Jakuba, což je případ, kde končí veškerá legrace a měla by končit i veškerá lhostejnost. Myslím, že mnoho z nás prožilo tu hrůzu s pocitem přirozené sounáležitosti a soucítění s rodiči, prarodiči i spolužáky Jakuba a ještě po těch letech jsem si uvědomil, jaké štěstí jsme měli, když jsme velkoryse pouštěli desetiletou dceru do Stromovky.

Jako prevence mě napadá vskutku jen jediné : že v dnešních časech je prostě neradno pouštět děti na ulici bez dozoru, protože riziko neúměrně vzrostlo. Nešťastní i rozhořčení občané žádají nejvyšší trest pro sadistického zločince, padla i slova o obnovení trestu smrti, ale žádný trest není odpovídající takovému činu.

Jediné, co z té tragedie zbývá, je otázka : co dál? A tou otázkou pro mne končí i starost s profesionálními hladovkáři. Kdyby jedli a vymysleli něco užitečného, mohlo by to být dokonce všeobecně prospěšné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .