Historie má být otevřená diskusi, a nikoli závazná k jednotné interpretaci, myslí si didaktik dějepisu Pinkas

Podle Pinkase se široká i odborná veřejnost daleko více zajímá nejen o výuku soudobých dějin, ale o vzdělávání a to, jak se učí obecně. Během posledních týdnů probíhaly diskuse nad učebnicí Soudobé dějiny, jejímž hlavním autorem je.

„Jak učit moderní dějiny je spor ideový, konkrétně o tom, jak nahlížet na výuku dějin – zda má být rezervoárem a kánonem interpretací, které předávají starší generace mladším, či zda je to dynamická struktura, co vzniká v dialogu generací nejen s výklady a pamětnickými zkušenostmi, ale i s dalšími typy pramenů,“ říká.

Moderní model přemýšlení

Výuka historie by podle Pinkase měla být záležitostí dialogu mezi žáky, učiteli a historickými prameny. „To je konsensem na Západě už nějakých 30 let. Česká didaktika má dluh v tom, že starší transmisivní pojetí založené na předávání a diktování obsahů je silné a tradice solidního, v uvozovkách rakousko-uherského školství zde přetrvává,“ tvrdí.

Čtěte také

Dějepis jinak? Místo biflování dat hledání odpovědí

„Mám pocit, že se to v poslední době velmi rychle mění,“ dodává.

„Předpokladem interpretace je znalost faktů. Otázkou je, kolik faktů musí žáci znát. To je aktuálně probíráno v rámci tzv. velkých revizí rámcových vzdělávacích programů, kdy je otázka obsahů čímsi, co se neustále diskutuje, ale do redukce se nikomu nechce. Když se provede, tak z toho bývá mediální poprask, jak ukázala i diskuse o zmiňované učebnici,“ říká.

„Kognitivní pedagogická psychologie říká, že nemůžeme přetěžovat paměť žáků, protože to v nich stejně nezůstane,“ tvrdí a dodává, že faktografické penzum je nezbytné, nicméně je důležité se orientovat i na jiné dimenze myšlení, nejen na faktografické, ale i konceptuální a procedurální.“

„To je něco, co tradiční dějepis a výuka moc nenabízí. Je nutné vnímat jednotlivá fakta, ale i narativy, aby si žáci osvojili schopnost fact-checkingu.“

Porozumět kontextu, poté hodnotit

Letos si připomínáme 85. výročí mnichovské dohody. „Neexistuje jeden univerzální příklad výkladu, pouze jeden z možných přístupů. Navrhl bych ukázat, jakým způsobem Mnichov 38 prožívaly různé části československého obyvatelstva, protože zcela jinak k němu přistupovali etničtí Češi, jinak Slováci a jinak Němci ze Sudet,“ míní Pinkas.

Čtěte také

Učitelé stárnou a blížíme se ke zdi. Dobrou školu lze vybudovat navzdory systému, říká Slejška z Eduzměny

„Jedním z důležitých cílů historického vzdělání je pochopení dobových aktérů a toho, že historické události prožívali různě. Je potřeba přivést žáky k tomu, aby pochopili, že například ženy ze známé fotografie hajlující přijíždějícímu Adolfu Hitlerovi nemusely být fanatické nacistky – jen nechtěly žít v Československé republice,“ říká.

„Je potřeba od toho trochu poodstoupit a nenechat emoce nám diktovat, jak dějiny vnímat. Tím neříkám, že emoce nejsou důležité,“ dodává.

„Porozumění historické perspektivě je jedním z principů historického myšlení, dalším podstatným prvkem je rozvíjení vztahu k minulosti a schopnost vynášet poučené etické soudy o tom, co se stalo. Takový soud má dvě fáze, porozumění historické události v kontextu a teprve poté zhodnocení události z pohledu našich současných hodnot. Historie má být otevřená diskusi, a nikoli závazná k jednotné interpretaci,“ uzavírá.

Celou Osobnost Plus Michaela Rozsypala najdete v audiozáznamu. Dozvíte se, jak zapojovat filmy do výuky dějepisu nebo co by mělo patřit k výbavě učitele.