Havlův poněkud matný rozhovor v Respektu

Nechce se tomu věřit proto, že přinejmenším od roku 1985, kdy se ve světové politice sešla šťastná konstelace Reagan, Bush starší, Thatcherová, Gorbačov, Mitterand, bylo i povrchnějšího pozorovateli než byl Havel dost patrné, že se děje cosi velmi důležitého, co o by mohlo vést ke konci studené války a tím i k osvobození značné části světa od komunistické diktatury. Což opravdu nic nenapovídaly schůzky na nejvyšší úrovni v Rejkjaviku, Ženevě, Moskvě a bůhví kde ještě? Což nikdo neslyšel významný výrok Margaret Thatcherové, že Gorbačov se jí jeví jako důvěryhodný partner pro vyjednávání?

A konec konců, což Havlovi a dalším pozvaným disidentům opravdu nic nenapověděla ona pověstná snídaně na francouzském velvyslanectví, kterou prezident Mitterand postavil takřka na roveň svému oficiálnímu jednání s politicky dožívajícími představiteli zdejšího komunistického režimu? O tom, že si Václav Havel musí být vědom všech rozhodných mezinárodních souvislostí, svědčí ostatně i to, že k 10. výročí listopadových událostí pozval všechny ty hvězdy politického nebe z roku 1989 nebo u zemřelých jejich nejbližší příbuzné právě do Prahy.

Je tedy dost smutné, když tyto naprosto zřejmé mezinárodní souvislosti a dohody, o nichž v minulých dnech hovořil v Mladé frontě Dnes i Gorbačovův přítel Walter Komárek, jakoby neexistovaly pro naše historiky, kteří jména těchto světových státníků ve svých knihách o tak zvané Sametové revoluci, téměř úplně ignorují. Také teprve z rozhovoru Miroslava Štěpána pro Lidové noviny se musíme dovědět, že z Moskvy přicházely už několik týdnů před 17. listopadem návrhy, aby Havlovi bylo v Adamcově vládě nabídnuto místo ministra kultury.

Pokud je to pravda, mělo by být dodáno, že to patrně nebyl nápad Gorbačovův, ale mohlo to vzejít právě z oněch mezinárodních jednáních, v nichž Václav Havel mohl představovat jedno z mála světově známých českých jmen. Ovšem, pokud to pravda není, měl by to především Václav Havel dementovat. Právo na pravdivé informace platí i pro historické události. Dobrá, když tedy Václav Havel neříká nic nového o minulosti, co říká o současnosti. Je proti referendu o Evropské ústavě, protože považuje za absurdní, když lidé nebudou vědět o čem a z jakého pohledu mají hlasovat.

Mají se postavit proti celku, když se jim třeba nebude líbit jeden z mnoha paragrafů, říká. Zde každý rozumný člověk Havlovi souhlasně zatleská. Proč bychom měli být v menšinové skupině států, která tak složitou věc nechce svěřit lépe informovanému Parlamentu. Méně však lze souhlasit s Havlovým dalším výrokem. Že si nedělá velkou starost případným ovlivněním referenda ze strany prezidenta Klause. Obávám se totiž, že Klausova 70 procentní obliba, vzešlá z celkem povrchních úsudků, by mohla mít ve věci vskutku dějinného významu velmi značný, ne-li rozhodující vliv. Podobné výhrady lze mít i k Havlovu trvale opakovanému mínění.

Že válka v Iráku je správná prostě proto, že svrhla Saddáma Husajna. S tím by bylo možné souhlasit teprve tehdy, kdyby nebyl zamlčován zásadní fakt, že hlavním motivem americké války proti terorismu, bylo zničení Al-Kaidy, jejíž existence v Iráku však prokázána nebyla a skutečný teror tam nastal až v důsledky té války. Celkově v rozhovoru pro Respekt působí Václav Havel nějak matně. Což ostatně není poprvé. On sám to vysvětluje jakýmsi syndromem postprezidentství a stálou roztěkaností, která mu brání v soustředěnější práci. Věřme, že toto již poněkud dlouhé a politicky bezbarvé období v životě tak bytostně aktivního muže už brzy skončí a Václav Havel prokáže, že poslední velkou kapitolu svého celoživotního díla ještě nenapsal.