Gott, nebo Chramostová? Těch, co v roce 89 Chramostovou vůbec ocenili, byla mizivá menšina, myslí si Hartl

Ve studiu debatují (zleva) sociolog Jan Hartl, šéfredaktor časopisu Listy Václav Žák, ředitel Ústavu nezávislé žurnalistiky Ondřej Neumann a moderátor debaty Jan Vávra
Ve studiu debatují (zleva) sociolog Jan Hartl, šéfredaktor časopisu Listy Václav Žák, ředitel Ústavu nezávislé žurnalistiky Ondřej Neumann a moderátor debaty Jan Vávra

Národ se rozloučil s Karlem Gottem. Jak si komentátoři vysvětlují tak velký ohlas veřejnosti? A proč byl pohřeb se stejnými státními poctami u Vlasty Chramostové tak jiný?  

Proč lidé Karla Gotta tak milovali? Pro zpěv, nebo pro jeho životní příběh?

„Pro mnoho lidí je příkladem člověka, který se snažil proplout úskalím minulého režimu a v tom se podobá i jim samotným… Brali ho, jaký je a po té dlouhé době vytěsnili i ten jeho projev na Antichartě a ,Gott je prostě náš´. Nikomu neublížil, je to silná osobnost. Což v situaci, kdy tady nemáme jiné silné osobnosti veřejného života, je náhražkový symbol. Vždyť leadership české politiky je něco téměř neexistujícího,“ myslí si sociolog a předseda správní rady STEM Jan Hartl.

Šéfredaktor časopisu Listy Václav Žák k tomu říká: „Panuje představa, že osobností může být jen někdo čistý jako bílý list. Bez jediné chybičky. Ale ukažte mi jednu takovou osobu z kultury, ze světa celebrit, z populární kultury. Vždyť (kritika Gotta za normalizace) je bláznivá.“   

Gott byl mimořádný

Zakladatel serveru Hlídací pes Ondřej Neumann přiznává, že Gott byl výjimečný talent, měl hlas a k tomu byl pracovitý.

„To, co v umění dokázal, už není jen o populární muzice. Byl výjimečný, a to na rozdíl od drtivé většiny národa. Tvrdit, že byl stejný (jako ti, co žili v normalizaci), mi připadá stejně úsměvné jako historky těch, co vidí v současném premiérovi někoho, jako jsou oni sami. Přitom žije úplně jiným životem, nemluvě o úplně jiných prostředcích, které má.“  

Po zpěvákově smrti se objevily nejrůznější názory na jeho život. Včetně polemiky, jestli za tím, že se nemůžeme shodnout na významu Gotta, je nevyrovnání se s normalizací jako takovou. Nabízí se i další srovnání, a to zpěváka Gotta s Vlastou Chramostovou. Ta se režimu postavila tvrdě, a taky na to tvrdě doplatila.

Chramostovou ocení menšina

„Přístup Chramostové k režimu v minulosti oceňovali nemnozí. Z výzkumu STEM odhadujeme, že pro boj s komunistickým režimem a pro aktivní účast bylo nějakých 15 % lidí. Naopak dalších 15–20 % z režimu řekněme kořistilo a pak jsou ti, co je to nezajímalo. Zbude nám asi půlka obyvatelstva, která se není schopna zařadit nikam. Tak se přidávala podle okolností na tu či onu stranu. Pragmaticky proplouvala úskalími doby. To je ona ,skupina Karla Gotta´,“ myslí si Hartl ze STEMu.

Takže po 30 letech od 17. listopadu lidé sice oceňují zásluhy Chramostové, ale v době, kdy byl Gott na vrcholu popularity, tak šlo o čistě menšinový proud. „Rozhodně si nepředstavujte, že v roce 1989 tady byly dvě skupiny a v listopadu převážilo pár procent, která se někam přelila. Tak to nebylo, taky proto se dodnes vede zápas, kam naše společnost vůbec dospěla a kam má směřovat,“ vysvětluje Hartl.

Podle Neumanna vám každý řekne svůj příběh, jak normalizaci zažil. „Ani příběh Chramostové nezačíná rokem 1968. Začíná v 50. letech, kdy ale spolupracovala s StB, snad tam bylo i nějaké udávání kolegů. Taky napsala velmi otevřené, strhující paměti. Ve kterých se se svou minulostí velmi otevřeně vypořádala. Přiznala se s velkou mírou pokory a pokání.“

Oba žili v normalizaci

Když Neumann knihu Chramostové nabízel starším lidem ve svém okolí, setkal se s velkou nechutí. Nechtěli o hrůzách 50. let ani číst. „Proto chtějí (Gottovu) Kávu si osladím, ten příjemný hlas. Nechtějí si připomínat nehezké skutky, které jsou lidé taky schopni dělat.“

S Hartlem souhlasí i šéfredaktor Žák, podle kterého se za normalizace většina lidí stáhla z veřejného života, a zaměřili se na život soukromý. „Není se jim co divit,… a pak tady bylo pár signatářů Charty, kteří si takový život nechtěli nechat líbit. Byli ale sociálně velmi omezení a neprezentovali žádný reálný proud zevnitř společnosti.“

Žák vzpomíná i na normalizační prověrky, kde se nechalo vyházet na 475 tisíc Čechoslováků, „kteří si odmítli nechat nadělat na hlavu. Ale taky tady byli takoví, které vyhodili ze strany (KSČ) a za pár desítek tisíc si to členství v partaji zas koupili. Reakce byly různé, taky mnozí otočili a dnes máme velmi různé pohledy na to, co se tady za normalizace vlastně dělo.“ 

Hosté kulatého stolu Plusu komentovali i rozhodnutí Rady hl. m. Prahy, která rozhodla o vypovězení partnerské smlouvy s Pekingem nebo závěry sněmovní komise vyšetřující privatizaci OKD. Ptal se Jan Vávra.

Spustit audio
autoři: Jan Vávra, Věra Luptáková|zdroj: Český rozhlas

Související