Georgij Lvov – premiérem ve složitých dobách

23. březen 2017
Georgij Lvov

Když se země velikosti Ruska propadá do chaosu, je těžké být premiérem. Kníže Georgij Lvov to zažil na vlastní kůži: do funkce předsedy vlády jej jmenoval ještě car.

Půjde to s carem – nebo nepůjde?

Lvov se narodil na podzim 1861 v Drážďanech, krátce po narození se rodina odstěhovala zpět do Ruska a ujala se hospodaření na statku v Popovce, který postupem let přivedla k velkému rozkvětu. Malý Georgij dostal na tehdejší dobu klasické vzdělání (první jazyk, ve kterém četl, byla angličtina) a po studiu práv na moskevské univerzitě nastoupil roku 1893 do státních služeb.


Složité peripetie života knížete Lvova přibližuje historik Jan Adamec v dalším pořadu z cyklu Portréty.

Coby obratný úředník se stal v roce 1900 předsedou Zemstva v Tulské gubernii, o pět let později vstoupil do Konstituční demokratické strany a následně byl zvolen do Dumy. Lvov se v té době stal výrazným kritikem carské byrokracie. Jeho velké organizační schopnosti jej vynesly do křesla předsedy Svazu zemstev. Využil svých pravomocí a řídil prostřednictvím Svazu vojenskou pomoc v letech první světové války. V podstatě tak suploval činnost vlády, která o nějaké logistice neměla ani ponětí.

Přestože byl Lvov kritikem carské byrokracie, nestavěl se do té doby proti carovi ani proti tomu, aby Rusko bylo i nadále monarchií. S tím, jak se měnily události na frontě, však u Lvova docházelo ke změně názoru. V září 1916 na III. sjezdu Svazu zemstev už definitivně rezignoval na myšlenku, že veřejné organizace budou prostředkem ke sjednocení lidu s carem – a začal uvažovat o metodě k dosažení lidové samosprávy.

Georgij Lvov

Jak změnit život ruského lidu?

Po únorové revoluci a pádu carského režimu v Rusku byl Lvov 2. března 1917 jmenován premiérem Prozatímní vlády a zároveň ministrem vnitra. Jmenování Prozatímní vlády bylo provedeno ještě carem, šlo o jeho poslední zásah do ruské politiky. Jako jeden z prvních kroků Lvov mimo jiné inicioval odvolání všech gubernátorů a jejich nahrazení vládními komisaři, bohužel často opět velmi neschopnými.

„Jeho zkušenosti ze Svazu zemstev, kde se naučil administrativní odvaze a schopnosti improvizace, ho prvotřídně vybavily pro úlohu premiéra. Občanský duch únorové revoluce vyrůstal z činnosti dobrovolných organizací za války. Právě odtud vyšla, snad kromě tří ministrů, první Prozatímní vlády, většina vůdců demokratické revoluce,“ napsal historik Orlando Figes a dodal: „Lvov nebyl velký revolucionář, kdyby car svůj režim liberalizoval a jmenoval vládu těšící se důvěře veřejnosti, nikdy by se nepřipojil k opozici, mnohem více než o politiku se staral o to, jak změnit život lidu.“

Lvov byl pro Rusy doslova „národní postavou“, jeho předcházející práce ve Svazu zemstev se ale týkala praktických záležitostí pomoci vojákům na frontě, kde všichni spolupracovali. Jenže po revoluci se naplno rozjela stranická politika, zejména levicová. Lvov na to nebyl připraven. Až naivně věřil v „obyčejného ruského člověka“, který si sám dokáže vládnout. V tom ale nebyl sám: ruští liberální vůdcové mluvili po únoru 1917 o vládnutí „s“ lidem než o vládnutí „nad“ ním. Považovali se za beztřídní, vládli v zájmu „všeho lidu“ a nikoli jedné třídy — a doufali, že vybudují pocit zákonnosti.

Další válku nikdo nechtěl

Georgij Lvov

Rusko se ale po únoru 1917 zmítalo v totálním chaosu, který na mnoha místech přecházel do naprostého rozkladu. Skutečnou moc v zemi měly Sověty, případně místní vládci. Také chudí a hladoví rolníci často brali zákon do svých rukou. Přičteme-li k tomu všemu neúspěchy na frontě (první světová válka stále zuří), jsou to hlavní důvody k pádu Lvovovy vlády 7. července 1917.

Na scénu se znovu dostává až v listopadu 1917, kdy je po převratu bolševiky zatčen a uvězněn v Jekatěrinburgu. Nakonec ale ani bolševici nenašli důvod, proč ho odsoudit. Lvov byl propuštěn a přes Sibiř se dostal na podzim 1918 do USA, kde se marně pokoušel přesvědčit prezidenta Woodrowa Wilsona, aby americká vojska zasáhla proti bolševikům. Wilson po patnáctiminutovém setkání pouze konstatoval, že kníže Lvov má „parádní vousy“.

Lvov po všech zkušenostech už nevěřil v možnost domácího (ruského) odporu proti bolševikům, nedělal si iluze o skutečné síle kozáků. Veškerou naději vkládal pouze do západní vojenské intervence. Svět byl ale krátce po skončení do té doby nevídané války a naprostá většina politiků neviděla žádný prospěch v dalším válečném angažmá.

Lvov se stáhl do Francie, kde se ještě krátce pokoušel politicky působit, ale podle některých informací se nakonec dostal do velkých finančních problémů a měl se údajně živit šitím peněženek a náprsních tašek. V Paříži také v březnu 1925 zemřel.

Spustit audio
autor: David Hertl