Georges-Marc Benamou: Mnichovský přízrak

Možná vědí méně, možná naopak více, nezatíženi naší domácí debatou, která se často musí vejít do úzkých hranic několika témat, otázek, pohledů. Právě tato myšlenka stála před deseti lety za českým vydáním románu Mnichovský přízrak francouzského novináře, scenáristy a spisovatele Georgese-Marca Benamoua, který si od 25. září připomínáme v rozhlasové Radioknize.

Ačkoli jde o fikci, založenou ale na poctivých rešerších memoárové a historické literatury, čtenář (a posluchač) pochopí mnohé o francouzském chápání událostí ze září 1938. O tamních domácích i mezinárodních politických podmínkách, v nichž se rodila mnichovská dohoda, i o pohledu jejích hlavních i z naší dnešní perspektivy méně viditelných aktérů.

Lavírování tváří v tvář neomalenosti

Situací, která příběh otevírá, je fiktivní rozhovor americké novinářky s českými kořeny s Édouardem Daladierem v roce 1968. Události v Mnichově sledujeme dvojí optikou: očima úřadujícího francouzského premiéra, který se setkává se svými protějšky nad sudetskou krizí, a očima starce po třiceti letech od těchto okamžiků.

Množství otázek a témat spjatých s Mnichovem se tu ukazuje v plné šíři. Cítíme intenzitu ostrého střetu demokratického světa s diktaturou, i po desetiletích nás zaskočí podivný vztah francouzské politiky a diplomacie k československému spojenci a zejména k Edvardu Benešovi, nahlédneme trapnost zbabělosti a pokrytectví demokratů a jejich lavírování tváří v tvář neomalenosti, zpupnosti a agresivitě diktátorů.

Podivíme se skupinové hlouposti davů a krátkozrakosti politiků, ale i prozíravosti některých účastníků. V příběhu ji spíše tušíme, ale stojí za to poznamenat něco o její motivaci: je jí nepokrytý rasismus v Hitlerově chování vůči francouzskému diplomatovi alžírského původu, mimochodem téhož původu, jakého je sám autor knihy.

Pachuť zrady

Spletitost historické látky však Benamoua nesvádí k relativizaci postojů. Naopak. Mravní pozice ztělesněná vypravěčkou, novinářkou Milenou, je neotřesitelná a pachuť zrady neztrácí ani po desetiletích na vtíravosti.

Látka, kterou autor pro své dramatické líčení zvolil, se ukazuje jako stále živá a podněcující. Nejde však o esej, ale o historický román, a tak jako v každé dobré knize tohoto žánru zde historie před našima očima ožívá, zalidněná autentickými bytostmi s jejich fyzickými i psychickými projevy, pohnutkami, náladami, charakterem.