Galaktické záření ovlivňuje tvorbu pozemské oblačnosti, tvrdí kosmický fyzik

02804383.jpeg
02804383.jpeg

Jak souvisí sluneční činnost nebo kosmické záření se změnami klimatu na planetě Zemi? Hostem Magazínu Leonardo byl kosmický fyzik Jaroslav Urbář.

Ten se podílí na výzkumu kosmické fyziky, například zkoumání kontaktu slunečního větru se zemskou magnetosférou, tedy oborem monitorování kosmického počasí.

„Kosmické počasí je vědecký obor, ale také servisní aplikace, která slouží k předpovídání toho, co může Zemi, ale i družice kolem ní obíhající postihnout díky sluneční aktivitě i vnějším vlivům,“ vysvětlil vědec.

Podle něj v několika posledních letech došlo k řadě průlomových zjištění, že sluneční aktivita má vyšší podíl právě na ovlivňování zemského počasí. „Tento efekt jde od vyšších vrstev atmosféry, které zkoumá aeronomie.“

„Vertikální navázání jednotlivých změn v různých vrstvách atmosféry ovlivňuje i nejnižší zemskou část atmosféry, troposféru, ve které probíhá počasí tak, jak ho známe. Jsou ale i efekty, které souvisí přímo s aktivitou slunce,“ upozornil Urbář.

Už několik let si vědci všímají, že stále přítomné galaktické kosmické záření nad 1 megaelektronvolt, které k nám přichází z vnějšku sluneční soustavy, dokáže ovlivňovat množství tvorby oblačnosti.

„Toto pak logicky ovlivňuje množství světelného záření, a tím i infračerveného tepla, které k nám přichází ze slunce. To je příklad efektu, kdy velice malé energetické změny ze Slunce dokáže ovlivnit to, jak velké množství kosmického záření k Zemi dostane,“ tvrdí vědec.


„Je známo z geologických období před miliony let, že koncentrace oxidu uhličitého byla mnohem vyšší, než je tomu v této době, a přitom teploty nebyly zas tak zásadně vyšší, jak by některé modely předpokládaly.“

Ten připomněl i zajímavou historickou souvislost oxidu uhličitého s tzv. skleníkovým efektem. Ta dokládá, že vysoký podíl CO2 v atmosféře je vcelku běžným jevem.

„Přesto je skleníkový efekt jev velmi problematický a lidstvo by s ním mělo určitě do budoucna počítat,“ radí fyzik.

Nejen CO2, ale celá řada plynů v zemské atmosféře, jako třeba metan, ale především vodní pára, jsou také skleníkovými plyny. „Což se až tak často neříká... Koncentrace kysličníku uhličitého je pouze částečně výsledkem produkce lidského spalování, pokud se nepletu, tak je to necelá polovina," dodal Urbář.

Tropické pralesy nebo plankton v mořích sice dokážou vysokou koncentraci CO2 značně stabilizovat, ale otázkou je, v jaké chvíli se lidstvo dostane do situace, kdy stabilizační mechanismy Země přestanou fungovat a budou nasyceny.

„Největší současný problém je zřejmě permafrost na Sibiři, kdy stačí zvýšení teploty o několik málo stupňů, dojde k rozmrazení velké části sibiřského permafrostu, čímž se uvolní metan, zásadní skleníkový plyn, což by mělo další velmi silné efekty na globální oteplování jako takové,“ shrnul dopad skleníkových plynů Jaroslav Urbář.