František Zavřel – neuznalý provokativní literát, ale také pokřivené zrcadlo první republiky

13. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Zavřel, prvorepublikový dramatik a spisovatel

Jméno Františka Zavřela zná dnes málokdo. Svého času nebyl považován za člověka bez talentu, dokonce ho někteří kritici vítali jako novátora v oblasti expresionismu na českém divadelním jevišti. Co je ale podstatnější: dramatik a spisovatel František Zavřel mířil vždycky velmi vysoko a sám sebe považoval za mimořádného jedince, který je svým nechápavým a podprůměrným okolím po celý život šikanován, umělecky i politicky.

Ostatně v Zavřelově sbírce epigramů Pozdrav od Borové si můžeme přečíst jeden, který jako byl v podstatě jeho životním mottem (narodil se v Trhové Kamenici):

Tady jsem narozen. Hlupáci
slídiči, tupci, břídilové,
marně se vaše smečka trmácí.
Zbytečná práce, bídáci!
Moje rodiště, žula rula. 

Zavřel byl vystudovaný právník s titulem, jeho snahou bylo spíše najít zajištěnou kariéru jako ministerský úředník a ve volném čase psát. V jeho pozůstalosti najdeme prosebný dopis ministru zahraničí Edvardu Benešovi z roku 1929, ve kterém Zavřel, mimo jiné i s poukazem na své schopnosti dramatika, žádá o místo na ministerstvu zahraničí. Nedostal ho, což nezůstalo bez následků.

03816176.jpeg

V roce 1930 vydal Zavřel svůj román Fortinbras, která se dala při troše snahy vykládat jako útok na T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, kde kromě jiného skrytě vyzýval k fyzické likvidaci ministra zahraničí.

Byť šlo o literaturu, vypukl skandál a jedním z následků bylo i Zavřelovo propuštění z ministerstva obchodu, kde v té době pracoval.

Až do konce první republiky byl Zavřel na volné noze jako dramatik a do státních služeb se vrátil až za protektorátu, poté, co pro změnu psal opět prosebné, ale v zásadě i arogantní dopisy ministru osvěty Emanuelu Moravcovi. Zavřelova korespondence s Moravcem je velmi poučná. 

Zavřel zanechal svůj otisk na poli dramatu i komedie – dodnes se v televizi objevuje Slavínského filmová veselohra natočená podle Zavřelovy divadelní hry Dědečkem proti své vůli. Ve 20. letech byl v této hře úspěšný Vlasta Burian, ve filmu jeho roli převzal Oldřich Nový. Hraje zde továrníka, který nechce předat své impérium synovi – a kromě jiného pěje ódy na své (a tudíž i Zavřelovy) oblíbence v čele s Napoleonem.

Z jeho slov až mrazí

Zavřelovy vážné kusy jsou dnes vůbec nehratelné, o jejich velikášství svědčí už název pentalogie Polobozi. Z ní pochází i drama Caesar a je dodnes mrazivé číst jeho závěr: ukazuje totiž, kam až člověka může zavést obdiv k autoritě. Slova Marka Antonia o Caesarovi, pronášená k senátorům, musela divákovi znít z jeviště přímo strašidelně:

03372807.jpeg

„Buďme šťastni, že dýcháme stejný vzduch jako on! Buďme pyšni, že slyšíme tep jeho křídel! Děkujme bohům, že nám nechal nahlédnout do jeho plamenné dílny! Svět vyšel z ní přetvořen. My, kteří jej obýváme, přetvořme se rovněž! Odhoďme malost, která nám zabraňuje chápat Caesarovu velikost! Zničme trpaslíka, zavilého, běsnícího trpaslíka, který sídlí stále ještě v našich pohodlných duších!“

„Nestavme ho proti němu! Nestavme trpaslíka proti obru! Je to počínání marné a hlavně směšné. Neplivejme na planoucí slunce! Naše sliny ho nemůžou zasáhnout. Neomílejme pusté fráze o rovnosti všech, když stojí před námi polobůh, který přehnětl zchátralý svět a dal mu nový obsah! Ukažme se ho aspoň zčásti hodnými! Méně nemůžeme učinit.“

„Co jsme proti němu? Sotva lidé, skoro plazi, kteří sídlí ve svých podzemních děrách. Vylezme z nich a pohlédněme na božské slunce! Kdo je chce tupit, tupí sebe. Slunce plane dál. Hřejme se na něm! Učme se chápat jeho velikost! Caesar, více než člověk, sestoupil mezi nás. Potomek nejstarší latinské šlechty, sahající svým původem až k hrdinům Ilia a ke králům Říma, přišel nás povznésti. Postavili jsme se mu na odpor, ale on jej zlomil. Učinil nás velkými proti naší vůli. Poděkujme mu za to! Caesar přichází. Všichni na kolena!“  

Celý pořad Jana Sedmidubského najdete v audiu. Premiéru jsme vysílali v roce 2010.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio