Francouzské dědictví v Tunisku

Skutečně, valná část větších tuniských měst vypadá západně. Služby, kulturní infrastruktura, doprava, školství… všude fungují obdobné principy jako v našem světě. Od přednosti v jízdě, která zde platí na rozdíl od zbytku arabského světa, po uvolnění místa staršímu spolucestujícímu v tramvaji.

Na takové chování ale nenarazíte ani v jedné ze sousedních zemí Tuniské republiky. Alžírsko i Libye jsou zeměmi se zcela odlišným charakterem, dějinami a kulturou. I přesto, že jsou formálně také arabskými zeměmi. Veškeré podobnosti se západní civilizací, které jsme zmínili, jsou specifické pouze pro Tunisko. Co tuto tuniskou výjimku zapříčinilo? Proč právě tato malá země, sevřená mocnými a silnými sousedy? Odpověď musíme hledat v unikátních dějinách Tuniska, které byly po dobu více jak sedmi dekád vystaveny působení francouzské protektorátní správy.

Jiný pohled na evropskou expanzi

Stalo se takřka až módní záležitostí dehonestovat vše, co nějakým způsobem souvisí s koloniální minulostí. Není sporu o tom, že doba kolonií měla zničující efekt na mnohá etnika v Africe, Asii i Latinské Americe, počínaje ekonomickou a kulturní dominancí a konče masakry. Málo je však slyšet i hlas, který upozorňuje na fakt, že mnohde došlo i k procesům zcela opačným. Tedy že přítomnost koloniální správy přispěla významnou měrou právě k oživení národní identity, což vyústilo až ve vznik samostatného moderního státu.

S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že tímto případem byla i protektorátní správa v Tunisku. V minulém díle jsme zmínili, že francouzský protektorát trval od roku 1881 dalších 75 let. Pravda, Francouzi přišli v Tunisku do zcela jiné situace, než v jiných částech světa. Již v průběhu celého století před francouzským záborem bylo Tunisko pod vládou tzv. Bejů. Ti byli formálně podřízených Osmanské říši a byli nakloněni modernizačním reformám.

I takto vypadá zástavba v hlavním městě Tunisu|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Základy, na kterých se dalo stavět

Dokonce už roku 1861 vyhlásili Bejové ústavu, první v arabském světě. Důsledkem upřímných modernizačních snah však byl závratný státní dluh. Přestože si na jeho správu dělala zálusk Itálie, byli to právě Francouzi, kteří se ujali se předních administrativních pozic. Zejména v oblasti státních financí, vzdělávání, poštovního systému, v telegrafní službě a správy zemědělství. Pomyslnými vrcholy, které upevnily francouzské panství v Tunisku, byly převzetí správy tuniského státního dluhu a vyhlášení protektorátního zřízení. Počet francouzských kolonistů začal stoupat z 10.000 v roce 1891, přes 40.000 v roce 1911, po 144.000 v roce 1945.

Záhy začala být budována i železniční síť. Její struktura je do dnešních dnů prakticky nezměněná. Nejvýznamnější oblastí reforem se však nestala infrastruktura železniční ani silniční, ale infrastruktura sociální. Její podstatnou součástí byla zejména reforma vzdělávání. V Tunisku bylo do té doby velmi rozšířené tradiční náboženské vzdělávání. Jeho historie sahala až do středověku a ke klasickým islámským učencům. Vlajkovým představitelem byla univerzita az-Zajtúna v hlavním městě Túnisu a dále pak náboženské školy v Kairouanu, nejsvatějším islámském městě v Severní Africe.

Tento typ škol poskytoval vzdělání v tradičních náboženských disciplínách a v islámském právu. Avšak modernizační snahy tuniských Bejů si žádaly něco jiného než zástupy vzdělaných islámských právníků v bílých hávech. Bylo zapotřebí kvalifikovaných úředníků pro moderní státní správu, jakož i specialistů v přírodních vědách. Ještě před příchodem Francouzů vznikla v Tunisku Collège Sadiki (1875), lyceum evropského střihu, které poskytlo vzdělání i mnoha pozdějším představitelům tuniského konstitučního hnutí. Například i pozdějšímu prvnímu prezidentovi Habíbu Bourguibovi.

V Tunisku se snoubí arabský a francouzský element|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.0 Generic, galagher. michaelsean

Škola, základ života

Ale až období protektorátu znamenalo skutečnou revoluci v rozvoji sekulárních škol západního typu. Do této doby spadá vznik první smíšené školy Collège Alaoui, jakož i školy pro dívky École Rue du Pacha.

Zásadní změnou, která dosud poznamenává všechny Tunisany takřka bez výjimky, se stalo zavedení francouzštiny do vzdělávacího systému. Francouzské reformy učinily z Tuniska bilingvní zemi. Připomeňme, že do té doby byla převládajícím jazykem arabština, která byla užívána ve dvou podobách. Jednak její spisovná forma, užívaná v tisku a vzdělání, za druhé pak její dialekt, užívaný v běžném styku.

Francouzština stala jazykem, ve kterém si Tunisané zvykli vyjadřovat se k honosným tématům jako k literatuře či dějinám. Stala se rovněž jazykem univerzitního vzdělání a jazykem vědy a techniky. Potažmo tedy byla průvodním jevem vytoužených modernizačních reforem. Mimořádně rozvinutá literatura, kinematografie a dokonce i divadlo pak byly blahodárným vedlejších efektem. Výuka francouzštiny od základního stupně vzdělání umožnila mnohým Tunisanům studia ve Francii. I to byl případ prvního prezidenta Habíba Bourguiby. Zajímavé je, že protektorátní správa nikdy nezavrhla tradiční systém islámského základního vzdělání, naopak tyto školy podporovala a obohatila jejich kurikulum o některé sekulární předměty.

Přemýšlet francouzsky

V neposlední řadě poskytl francouzský kulturní prostor místo úvahám o budoucím státu. Z francouzsky vzdělaných levicových intelektuálů a nacionalistů se rekrutují pozdější obhájci tuniské státnosti. Francouzské zázemí je seznámilo s pojmy jako občanství nebo republika. Díky adaptaci na francouzský obsah těchto slov se mohli i tvůrci samostatného Tuniska odvážit stvořit Tuniskou republiku.

Můžeme říci, že o některých věcech Tunisané přemýšlejí arabsky a o některých francouzsky. Lze se odvolat na slova Ernsta Gellnera, který tvrdil, že v severní Africe každý ví, že Bůh hovoří arabsky a modernita francouzsky. V době francouzského protektorátu došlo k pozitivnímu ekonomickému rozvoji, ale hlavní část francouzského dědictví lze spatřovat právě v zanechané kulturní infrastruktuře. I proto někteří pamětníci francouzské epochy tak rádi říkají : „belle époque“.