Francouzská pravice hledá spojence

Už v roce 2001 dosáhli gaullisté spolu se Svazem pro francouzskou demokracii velkého úspěchu v obecních volbách a obsadili radnice ve většině velkých měst s výjimkou Paříže. Společně spravují většinu departmentů i regionů, mají rozhodující převahu v Národním shromáždění i senátu. Takovou moc neměla žádná politická síla v moderních francouzských dějinách. Přesto se však zdá, jakoby si svými pozicemi nebyla příliš jistá. Proto v poslední době rozvíjí pravice čilou politickou aktivitu hned ve dvou směrech.

Za prvé vůči lidovým vrstvám. Podle analýz sociologů vládnoucího tábora trápí většinu Francouzů, které bychom mohli zahrnout do pojmu lid, zejména dvě věci. Nezaměstnanost a drobná kriminalita. Ten první nešvar je ovšem trochu fatalisticky pokládán za něco, co je možno přemoci individuálním úsilím a před čím chrání sociální síť. Před drobnou každodenní kriminalitou nechrání nic.

A tak koncem minulého týdne přijalo Národní shromáždění a po něm i senát zákon, jehož represivní charakter doslova vyráží dech. Mladý výtržník, který kouří marihuanu ve vstupní hale věžového domu a obtěžuje nájemníky, prostitutka, shánějící zákazníky na chodníku, kočující Róm, jenž zaparkoval svůj přívěs mimo vyhrazený prostor a fotbalový fanoušek z Korsiky, který před finálovým zápasem Francouzského poháru vypíská Marseillaisu či pohaní vlajku, může dostat až šest měsíců ztráty svobody a pokutu ve výši devadesát až dvě stě tisíc korun.

K osobám, chráněným tímto zákonem před narušiteli, patří kromě policisty i hasič a domovník. Proslulým pařížským pipletám, známým ze Simenonových románů, se tak dostává zákonné ochrany. Pozoruhodné je, že levice se v podstatě nezmohla na zásadní odpor, protože většina jejích voličů s tím souhlasí. Jen patnáct článků ze sto padesáti bude předloženo k posouzení ústavní radě. Původní text ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, který je ve Francii stejně oblíben jako v České republice Stanislav Gross, pokládali zákonodárci za příliš mírný a přikládali a přikládali.

Další úsilí vyvíjí francouzská pravice směrem k intelektuálům. Od května 1968 byl francouzský sociolog, politolog, filosof a publicista většinou na levé straně. Vliv Raymonda Arona upadal a Jean-Paul Sartre se stále těšil velké úctě. Tento vliv oslabil rozpad sovětského impéria a čtrnáct let socialistické vlády prezidenta Mitterranda.

Levici nikdy nesvědčí výkon moci a její myšlenková průbojnost se ztrácí v nádheře vládních paláců. Pro mnoho intelektuálů to byla zatěžkávací zkouška. Levice se podle jejich názorů dopustila mnoha chyb, byla bázlivá v otázkách školství, málo vstřícná k imigrantům, podezřele lhostejná k rozšíření Evropské unie. Léta Mitterrandovy vlády byla silně poznamenaná politickou korupcí a kultem peněz. Levice tak ztrácela svůdnost, zatímco pravice, která se definitivně zbavila svých vichistických a ultrakolonialistických komplexů, přestala být hodnou opovržení, stala se zajímavou.

Už v roce 1995 objevil sociolog Emmanuel Todd pro Jacquese Chiraca působivou teorii "sociální trhliny" a pomohl mu prý tak vyhrát volby. Později toho hořce litoval. Nyní však má hodně následovníků. Náborem intelektuálů byl pověřen ministr školství Luc Ferry. A jeho žeň je slušná, filosofové Kriegelová, Taquieff a Finkielkraut, publicista Alexandre Adler. V přechodu přes Rubikon jim pomohlo to, že se francouzská klasická pravice stále ostřeji vymezuje vůči extrémistům Jean-Marie Le Pena. Už je nepotřebuje.

Má sama o sobě dost síly. Přichází s teorií liberálního humanismu, která vůbec nevypadá zpátečnicky a vyjímá se dobře i v levicových salonech. Kultivované pravičáctví se začíná nosit i tam, kde bylo dříve pokládáno za trapnou zpozdilost. A tak člověk, který prožil v Paříži dejme tomu určitou dobu v devadesátých letech minulého století, má pojednou pocit, že se Francie hodně změnila.