Francouzská levice vězí v bryndě

V jistých intelektuálních kruzích se nenosila kritika komunistických režimů ve střední a východní Evropě, ba ani kritika Sovětského svazu jako takového.

Právě takové francouzské komunisty vzal do své vlády prezident Francois Mitterrand, když poprvé v poválečné éře přivedl socialisty po zemanovsku řečeno do Elysejského paláce hlavním vchodem. Postavou nevelký, ale rozhledem mohutný Mitterrand však dokázal své podezřelé politické spojence držet na uzdě. Nejen to. Dokázal, že jeho vládu komunisté drželi svými hlasy v Národním shromáždění, i když už v oné vládě neměli své ministry a když od jedněch voleb k druhým ztráceli voličskou přízeň.

V současné době jsme již nějaký čas svědky paradoxu. V loňských volbách francouzští komunisté byli rádi, když se přehoupli přes povinnou pětiprocentní překážku, ale socialisté, kteří by měli těžit z jejich dlouhodobého ústupu, místo aby vystupovali jako jasně dominantní síla opozice, se potácejí jako třtina ve větru. Okamžik, kdy se začalo ukazovat, že socialisté si nedokáží uvědomit si vlastní možnosti a rozhodnout se pro jasný směr, přišel v době referenda o evropské unijní smlouvě v roce 2005. Ačkoli se ve vnitrostranickém referendu rozhodli, že ji podpoří, dovolili, aby bývalý Mitterrandův premiér Laurent Fabius rozehrál protihru sázející na obavy z přívalu levné pracovní síly z východu. Na levicovou stranu vskutku překvapivý výkon.

Potíž francouzských socialistů je o to větší, že krom schopnosti dohodnout se na jasné politické linii jim schází především silná osobnost, která by svou autoritou dokázala v případě potřeby programové nedostatky překlenout. Ostatně, jimi často připomínaný, ba dokonce vzývaný Francois Mitterrand nebyl v praktické politice vzorem zásadovosti a důslednosti. V prvních letech svého prvního prezidentského mandátu nechal prosadit mnoho z programu vítězné levicové koalice, například včetně znárodňování velkých bankovních institucí. Když však přišly ekonomické potíže spojené s druhým ropným šokem, neváhal a obrátil se k jiným receptům. Mitterrandovský pragmatismus a taktická obratnost jsou přesně ty rysy, které dnešním čelným francouzským socialistům schází.

Dalo by se snadno namítnout, že levice nad Seinou si nemůže na nedostatek silných osobností stěžovat. Vždyť, co je jiného než silná osobnost je poražená socialistická kandidátka z loňských prezidentských voleb Segolene Royalová? Jenže v jejím případě se potvrzuje zkušenost, že silná osobnost se ještě nerovná silný politický vůdce. Madame Royalová předvedla kus politického umění, když se de facto vnutila své straně navzdory jejím zavedeným předákům, na které vymyslela příměr o závodě sebe jako gazely a jich jako slonů. Zmíněného politického umění byl však pouze kus. Ten či ta, kdo se dokáže prosadit jako volební kandidát na nejvyšší funkci ve státu, musí umět voliče nejen rozdělovat na své přívržence a odpůrce, ale také spojovat, protože jinak pro něj či pro ni zůstane potřebná většina nedosažitelným cílem.

V případě Segolene Royalové se pojmenování podstaty problému přiblížil Michel Rocard, který byl Mitterrnadovi soupeřem i premiérem. V analýze pro list Libération upozornil, že je rozdíl mezi osobností vyzařující nesporné charisma a osobností, která je schopna unést odpovědnost spojenou s nejvyšší funkcí, o niž usiluje. Pokud francouzským socialistům taková osobnost schází, je pochopitelnější, že ani dnes nedokáží najít srozumitelný postoj při ratifikaci nové unijní smlouvy, kterou sice obecně vzato podporují, ale při konkrétním hlasování obou komor parlamentu budou hledat cestičky, jak se mu vyhnout.

Prezident Nicolas Sarkozy může být spokojen, když má proti sobě rozklíženou opozici, protože tak rostou vyhlídky, že prosadí své reformní plány. Letitá zkušenost však napovídá, že absence akceschopné opozice žádné zemi neprospívá. A francouzským socialistům, pokud se nevzchopí, by se mohlo stát, že je v jejich roli vystřídá někdo jiný.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .