Fotbal a spravedlnost

To je pěkný příklad fotbalové spravedlnosti. Naše fotbalová komise rozhodčích se včera vracela k pondělnímu zápasu Sparty s Žižkovem, ve kterém ovšem spravedlnost na hřišti neměla sebemenší šanci. Sparta vyhrála třemi góly, z nichž ten první neregulérně padl z ofsajdu a další dva ze sporně odpískaných pokutových kopů. S takovou podporou rozhodčích by Sparťané zřejmě porazili i semifinalisty Ligy mistrů, ne to o záchranu bojující Viktorii Žižkov. Od chybných rozhodnutí hlavního rozhodčího a jeho čárového asistenta k jejich potrestání neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin. Komise rozhodčích byla přísná z jednoduchého důvodu. Pokud by se stalo zvykem, že výsledky fotbalových zápasů určují rozhodčí, nemělo by smysl, aby hráči devadesát minut běhali po hřišti a diváci ztráceli čas v hledišti či u televizorů.

Komise rozhodčích správně vycítila, že je nezbytně nutné trvat na tom, aby o výsledcích fotbalových zápasů rozhodovali fotbalisté. V dnešním světě je člověk na každém kroku svědkem toho, že pravidla určují silnější, a navíc je dodržují, jenom když je to pro ně výhodné. Bránit spravedlnost na fotbalovém hříšti znamená udržovat při životě naději, že nespravedlnost ještě nezvítězila definitivně, že ještě existuje šance na regulérní soutěž. A že má smysl rozčílit se jako včera španělský útočník Morientes, který dával druhý gól Monaka. Hezký, ale hlavně spravedlivý.