Forró: O mužích, kteří utekli před válkou, ti na frontě nemluví. Snad prý vybudují novou Ukrajinu

Přitlačit Rusko ke zdi je podle něj možné vymáháním existujících sankcí, například omezením importu materiálů pro ruské válečné úsilí, ke kterému dochází přes třetí země, nebo takzvané stínové flotily, přes niž Rusko nadále vyváží ropu a plyn. A v neposlední řadě i dodáváním zbraní Ukrajině.

Čtěte také

Rusové na frontě nepostupují, o to víc se věnují terorizování civilistů, popisuje zpravodaj Dorazín

„Rusko se umí prezentovat o mnoho silnější, než ve skutečnosti je. To platí desítky let, už za první a druhé světové války. Používá k tomu propagandu a dezinformace, tomu ale nemůžeme podlehnout. Ani Rusko nemá nevyčerpatelné zdroje a opotřebovávací válku proti celému Západu nemá šanci vyhrát,“ zdůrazňuje v pořadu Interview Plus.

Ani Ukrajina se ale podle něj nikdy nevrátí do stavu před rokem 2022. Od vypuknutí války zemi opustila pětina obyvatel a existuje tak více ukrajinských společností – civilisté, kteří odešli, ti, co zůstali, a pak téměř milion mužů v armádě.

„Ti nebudou tím, čím byli. Někteří zůstávají celé měsíce přímo na frontové linii, a co to udělá s jejich psychikou a jakým způsobem se budou začleňovat do společnosti, to bude nesmírně dramatické téma,“ předvídá.

Kdo se vrátí domů

Životu vojáků a obyčejných lidí žijících na Ukrajině i v zahraničí se Forró věnuje v nové knize Zpěv sirén. „Náš mozek si dokáže zvyknout i na to nejextrémnější prostředí. To platí i pro vojáky, kteří žijí na nulté linii fronty. Žijí několik měsíců tam, kde bych já nevydržel ani dva týdny,“ popisuje.

„Vyrovnávají se s tím, že toto je normální. Problém to bude, až válka skončí a vojáci i civilisté si začnou zvykat na nový normál. Zní to divně, na to, že člověk nemusí bojovat a umírat, se přeci zvykne lehce. Ale tak to nefunguje. To zvyknutí si má svou cenu – v jistém smyslu v tom extrému zůstáváme žít dál,“ pokračuje.

Čtěte také

Ukrajina v roce tři. Sirény, smrt a tance kolem příměří

Život se proměnil také ukrajinským ženám, které odešly do zahraničí. Museli se etablovat v novém prostředí, ale zároveň s tím se vymanily z dosavadních vztahů a emancipují se.

„Vyprávěly mi o tom jejich terapeutky. Někdy jim říkají: ‚Víte, uvědomila jsem si, že já jsem já. Že nejsem můj manžel nebo moje děti.‘ Začínají si budovat kariéru a zjišťují, že nemusejí žít jen z peněženky manžela, ale že dokáží být stejně dobré nebo i lepší,“ popisuje.

Jde i o jeden z důvodů, proč podle průzkumů přibývá těch, kteří se na Ukrajinu nechtějí vrátit. Forró se brání soudit ukrajinské muže v odvodovém věku, kteří se do zahraničí dostali vesměs nelegálními způsoby, staví je ale do kontrastu k těm, kteří neutekli.

„Je to zvláštní pocit, když v zákopech potkáte 55letého chlapa, který má 4 děti, a on mi ukazuje fotku svého souseda, jak si dělá selfie v Bratislavě. Kdyby tamten neodešel, třeba by tenhle mohl chodit na rotace častěji než jednou za tři měsíce. A jeden z velitelů mi řekl: ‚Nemluvíme o nich, ale doufám, že když zemřeme, tak se aspoň po válce vrátí na Ukrajinu a znovu ji vybudují. Že aspoň to pro nás udělají‘,“ dodává.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.