Filipínský prezident Duterte už rok válčí proti kritikům, drogově závislé by chtěl povraždit

Filipínská opozice se přitom obává jeho zjevných autoritativních sklonů. A stanné právo, které nedávno vyhlásil na ostrově Mindanao kvůli aktivitám teroristů hlásících se k tzv. Islámskému státu, považuje za možnou předzvěst dalšího utahování šroubů.

Už když Rodrigo Roa Duterte, přáteli přezdívaný Digong a v oficiálních prohlášeních někdy titulovaný iniciálami PRRD (což zejména českým očím může připadat poněkud neprezidentské), skládal v posledním červnovém dni loňského roku přísahu hlavy státu, měl své místo v dějinách jisté. Dosud se nestalo, že by do úřadu filipínského prezidenta nastupoval kdokoli nad 70 let. Dutertemu bylo v den inaugurace 71 let, tři měsíce a dva dny k tomu.

Přesto byl ve světě celostátní filipínské politiky relativním nováčkem. S výjimkou tří let, kdy zasedal na přelomu století ve Sněmovně reprezentantů filipínského Kongresu, strávil kariéru na radnici města Davao, sice třetího nejlidnatějšího v souostroví, ale pořád čítajícího jen půldruhého milionu obyvatel, což je v zemi s více než stomilionovou populací nepatrný zlomek.

Vy si hleďte svojí práci, já si budu hledět své

Rodrigo Duterte se obořil na amerického prezidenta a šok vyvolal i tím, když řekl, že by rád povraždil drogově závislé, stejně jako Hitler povraždil Židy|foto: Public domain, Presidential Communications Operations Office

Na druhou stranu mu to, že si do té doby s velkou politikou příliš nezadal, umožnilo zaujmout vděčnou pozici horlivého kritika establishmentu. A navíc ho předcházela pověst rázného muže, který si jako starosta dokázal zjednat pořádek v jednom z nejdivočejších měst Filipín. A totéž nyní sliboval celé zemi. Takto mluvil ve svém inauguračním projevu:

„Vím, že se najdou ti, kdo nesouhlasí s mými metodami boje proti kriminalitě, prodeji a užívání drog a korupci. Říkají, že mé metody jsou neobvyklé a na hraně zákona. Rád bych jim odpověděl: Viděl jsem, jak korupce vysává státní peníze určené ke zlepšení situace chudých lidí, viděl jsem, jak drogy ničí lidské životy a rodinné vztahy, viděl jsem, jak zločin připravil nevinné, nic netušící lidi o nastřádané úspory a vrátil je po letech dřiny znovu na začátek. Podívejte se na to z téhle perspektivy a pak mi zkuste říct, že se mýlím. V boji, který nás čeká, žádám Kongres, Komisi pro lidská práva a všechny ostatní instituce, kterých se to týká, aby nám umožnily naplnit mandát, který jsme k vládnutí dostali. Bude to neúprosný a vytrvalý boj. Jako právník a někdejší prokurátor ale znám limity moci, která prezidentovi přísluší. Vím, co je legální a co ne. V dodržování pravidel řádného procesu a vlády zákona jsem nekompromisní. Vy si hleďte svojí práce a já si budu hledět své.“

Slova o neúprosném boji proti drogám rozhodně nebyla pronesena do větru. Sama filipínská policie evidovala už za první měsíc Duterteho úřadování téměř čtyři sta případů zabití údajných drogových zločinců. Prezident Duterte vydal pokyn, že se policisté nemají obávat střílet, pokud na straně podezřelých nebude stoprocentní spolupráce.

A policisté se zjevně nerozpakovali. V médiích se však brzy začaly objevovat zdokumentované případy evidentně nevinných lidí, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Senátorka za opoziční Liberální stranu Leila de Lima, která v předchozí administrativě působila ve funkci ministryně spravedlnosti a ještě předtím vedla filipínskou Komisi pro lidská práva, počátkem loňského srpna nechala v Senátu ustavit výbor pro vyšetření „mimosoudního zabíjení“ ve válce proti drogám:

Prezident Duterte si z ní záhy udělal terč. Nejprve ji veřejně označil za nemorální ženu, pak byla vládní většinou odstraněna z čela zmiňovaného vyšetřovacího výboru, a nakonec byla v únoru letošního roku sama zatčena na základě obvinění, že ještě jako ministryně spravedlnosti dopustila, aby uvěznění drogoví bossové dál nerušeně řídili svá zločinecká impéria z nejstřeženější věznice v zemi, za což od nich měla inkasovat tučné příspěvky na svou volební kampaň. V tuto chvíli ve vazbě stále čeká na soudní proces.

Její případ ale ve světě zdaleka nepřitahuje tolik pozornosti jako urážky, kterými Duterte častuje své zahraniční kritiky. Takto se například v září loňského roku na dálku obořil na tehdejšího šéfa Bílého domu Baracka Obamu: „Jsem prezident suverénního státu. Už dávno nejsme kolonií. A já nemám žádného pána kromě filipínského národa. Nikdo se mnou nebude takhle jednat. Vyžaduji respekt a vyprošuji si podobné otázky a nevyžádaná prohlášení…"

Bílý dům ostatně reagoval zrušením plánované schůzky obou prezidentů na okraj mezinárodního summitu, kde se měli potkat. Ještě týž měsíc - tedy v září loňského roku - si Duterte řekl o celosvětovou pozornost znovu, a tentokrát vyrazil dech i těm, kteří už jeho jadrnému slovníku přivykli: „Hitler zmasakroval tři miliony Židů. My tu máme tři miliony drogově závislých. Taky bych je rád povraždil, vyřešil bych tím problém mé země a zachránil příští generaci před zkázou.“