Filip Nerad: Trumpova porážka dává EU naději, že jeho politický styl nebude mainstreamem

11. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Podporovatelka Donalda Trumpa

„Trumpova porážka může být začátkem konce triumfu krajně-pravicového populismu i v Evropě.“ Těmito slovy reagoval na výsledek amerických prezidentských voleb bývalý předseda Evropské rady a dnešní šéf nejsilnější unijní strany, evropských lidovců, Donald Tusk.

Někdejší polský premiér se nikdy netajil kritikou svého amerického jmenovce a jeho politiky. Ještě v době, kdy vedl bruselské summity, označil Donalda Trumpa za jednu z největších výzev pro Unii a tvrdil o šéfovi Bílého domu, že se modlí za rozpad sedmadvacítky.

Svou otevřenou reakcí na Trumpovu prohru ale Tusk upozornil na jednu nezanedbatelnou souvislost s aktuálním vývojem v USA.

Čtěte také

Dosluhující americký prezident se stal svým razantním politickým stylem založeným na sebestředném vystupování, napadání protivníků a médií, manipulaci s fakty a nerespektování zažitých konvencí vzorem i pro některé evropské politiky a lídry.

Ti začali podobný přístup uplatňovat ve větší či menší míře ve svých domovských státech a proměňovat ho v politický mainstream. Mnozí už to samozřejmě dělali i předtím, než se bývalý realitní magnát stal 45. americkým prezidentem. Trumpovo zvolení a chování v úřadě ale rázem legitimizovalo toto počínání a posilovalo přesvědčení o správnosti tohoto kurzu. Když může prezident světové velmoci číslo jedna, proč by nemohli oni.

Trumpové v Evropě

Přídomek Trump té či oné země si vysloužili nebo dokonce sami hrdě přisvojili maďarský premiér Viktor Orbán, jeho slovinský kolega a spojenec Janez Janša, jejich britský protějšek Boris Johnson nebo bývalý italský ministr vnitra a šéf tamní Ligy Matteo Salvini. V Česku se k Trumpovi hlásil jak premiér Andrej Babiš, tak prezident Miloš Zeman. Trumpův politický styl ovlivnil také vrcholné politiky v Polsku nebo Bulharsku.

Čtěte také

V Evropě se jeho přejímání projevovalo narůstáním nacionalistických tendencí, vyhraňováním se proti Bruselu a Evropské unii, odmítáním migrace nebo tlakem vůči domácím médiím, opozici či menšinám. A samozřejmě hlasitě deklarovaným spojenectvím a obdivem k americkému prezidentovi.

Paradoxně – nebo možná příznačně – to ale málokdy oněm dotyčným evropským politikům a jejich státům přineslo nějaké hmatatelné zisky od USA, vyjma Trumpovy slovní podpory nebo přijetí v Bílém domě. A někdy ani to ne. Miloš Zeman by mohl vyprávět.

Při loňských evropských volbách se tento nacionalistický a antiunijní populismus stal jedním z hlavních strašáků, před nímž varovali politici od levice po pravici. Chmurné předpovědi, že zastánci tohoto proudu mohou ovládnout až třetinu Evropského parlamentu, se ale nakonec nenaplnily. I když jeho reprezentanti posílili, žádný zásadnější vliv na jednu z klíčových unijních institucí nemají.

Čtěte také

V radě členských států je to něco jiného, ale i tam se daří s těmito „evropskými Trumpy“ a jejich ministry domlouvat na kompromisech, aniž by to ochromovalo fungování společenství. Jedinou výjimkou bylo doposud řešení migrace.

Volební porážka Donalda Trumpa a jeho vystřídání umírněnějším Joem Bidenem teď dává Unii podruhé v krátké době naději, že politický styl ražený Trumpem se nestane běžným standardem ani v evropských vládách a že se jím voliči mohou přesytit.

Filip Nerad

Neznamená to samozřejmě, že Trumpovi evropští následovníci obratem změní svou politiku a vystupování. Ve snaze zachovat si přízeň Washingtonu i pod novým vedením je ale mohou postupně kultivovat, obrušovat a netlačit tolik do extrému, když ho nebudou moci zaštítit americkým vzorem. I to je jeden z důvodů, proč Bidenovo zvolení vítala většina Unie. Nejen Trumpův arcikritik Donald Tusk.

Autor je analytik Českého rozhlasu

autor: Filip Nerad
Spustit audio