Fenomén Zborov: Sto let od jedné z nejslavnějších bitev našich moderních dějin

Proti sobě stála vojska československých legií a rakousko-uherské armády, složené do velké míry z jindřichohradeckého 75. pluku a slavných „pětatřicátníků“, tedy 35. plzeňského pluku. Specifická novátorská taktika československých legionářů nakonec rozhodla a po bitvě se jí začalo říkat „československá“.

Odkaz bitvy u Zborova za první republiky silně rezonoval a po 28. říjnu 1918 se dokonce den bitvy slavil jako druhý nejvýznamnější svátek. Ostatně kdo ví, jak by to bylo se vznikem našeho státu – nebýt vojenského hrdinství Čechoslováků na bojišti první světové války.

Formování České družiny začalo už na podzim roku 1914. Základem nové jednotky byli Čechoslováci, kteří v Rusku už žili, nebo tam přijeli za prací. „Českoslovenští legionáři měli speciální úkol – především získávat informace o nepříteli. Většinou se pod rouškou tmy vkrádali do nepřátelských zákopů, kde se snažili někoho zajmout, nebo zakreslit pozice,“ vysvětluje Jiří Charfreitag z Československé obce legionářské.

K vítězství přispěla taktika i nadšení

Na začátků léta 1917 se na východní frontě schylovalo k poslední velké ofenzívě ruských sil. V západoukrajinské Haliči do ní zasáhlo i tři a půl tisíce československých legionářů. U Zborova proti nim v zákopech stálo zhruba pět a půl tisíce vojáků Rakouska-Uherska.

Bitva u Zborova byla prvním vystoupením československých jednotek jako celku. Legionáři byli zvyklí působit v malých skupinkách, což se ukázalo jako obrovská výhoda právě při útoku na rakousko-uherské pozice. Útočily malé skupinky, které se vzájemně kryly a dokázaly velice rychle postupovat.Zdeněk Špitálník, Vojenský historický ústav

Po deváté hodině ráno 2. července 1917 vyrazili první českoslovenští granátníci vstříc rakousko-uherským zákopům. Skupinky o šesti až dvanácti vojácích překvapovali protivníka svou pohyblivostí. Několikaleté bojové zkušenosti vedly ke schopnosti samostatně se rozhodovat, využívat slabin nepřítele, neútočit čelně a přizpůsobit se terénu.

Druhý červenec proto skončil ve prospěch československých legionářů. Vojáci, mezi kterými byl i budoucí prezident Ludvík Svoboda prorazili tři linie zákopů, dostali se 5,5 kilometru do protivníkovy linie a zajali kolem tří tisíc rakousko-uherských vojáků a přesvědčivým vítězstvím zásadně přispěli ke vzniku samostatného československého státu.

Národní hrdost a světové povědomí

Tři pluky zborovské brigády byly pojmenované po Janu Husovi, Jiřím z Poděbrad a Janu Žižkovi. Tím hlavním poznávacím znakem československé brigády byla bíločervená stužka na čepicích. Těsně po vítězné zborovské bitvě 2. července Čechoslováci střídají a na jejich místo nastupují ruští vojáci. Během pár dní ale opět začíná úspěšná ofenzíva Německa a Rakousko-Uherska.

V těchto bojích nakonec padne více než 300 Čechoslováků, tedy ještě více než při zborovském útoku. Rakousko-uherské velení se ale mezitím vrací k bitvě u Zborova – začínají totiž padat podezření, nakolik za výsledek může vojenská taktika a nakolik dezertérství a hromadné vzdávání se nepříteli.

T. G. Masaryk mezi legionáři v Bělorusku, 1917|foto: Národní muzeum Praha

Oslavy ruského i československého velení po bitvě u Zborova byly ohromné a třeba přímý nadřízený generál Selivačev se legionářům hluboce klaněl a dokonce je přirovnával k orlům, kteří táhli ruské slepice. Díky prvním telegramům se navíc svět poprvé dozvídal o úspěchu Čechoslováků.

Na východní frontě, ale měla bitva taky přímý dopad na desítky tisíc Čechoslováků v ruském zajetí. Bitva u Zborova totiž otevřela stavidla zajateckých táborů a začala se budovat druhá divize a další jednotky. Najednou jsme měli armádu, která měla 40 tisíc mužů a dále se rozrůstala. I když bylo v rámci celé východní fronty československé vítězství zanedbatelné, tím hlavním byla nově nabytá národní hrdost, která dokázala přepsat mapu střední Evropy.

Slavná jména bitvy u Zborova

Ludvík Svoboda, Josef Mašín nebo třeba Jaroslav Hašek, to jsou jen některá slavná jména legionářů první světové války, kteří po návratu do vlasti výrazně zasáhli do naší novodobé historie. Nově vzniklý československý stát se chtěl o své vojáky patřičně postarat. Jaké byly jejich další osudy a jak se zapojovali do společnosti?

Už na jaře 1919 přijalo Národní shromáždění zákony, které upravovaly přijímání legionářů do státních služeb. Státní správa se věnovala i jejich zapojování do civilní společnosti. Řada legionářů žila i po návratu v přesvědčení, že každého cíle lze bojem dosáhnout, to ale naráželo na reálie běžného života.

Jaroslav Hašek (1920)|foto: Neznámý autor, Wikimedia Commons

Dostavilo se silné zklamání a deziluze. Docházelo i k násilným zásahům do poválečných poměrů, jak popisuje historik Petr Hofman z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Napomáhalo tomu i to, že jim politici první republiky vštěpovali, že jsou výjimeční, ale radikalizaci legionářů si nepřáli.

Rozhořely se také spory o to, kdo se více zasloužil o vznik Československa. „Minimálně pro ten étos, kterým procházel odkaz legií, i po určitý návrat legionářské myšlenky po roce 1989, se domnívám, že přestože doba vrší jiné priority, tak legionářský odkaz určitou váhu v naší společnosti má,“ říká Hofman.