Experti v politice
Když se premiér nedomluvil na další spolupráci s Martinem Jahnem, pokusil se získat Pavla Teličku. Asi marně, ale zkusil to. Naznačil veřejnosti, že je vstřícný k expertům a schopným manažerům, i když nejsou členy jeho strany. Tento způsob personální politiky připomíná praxi bohatých sportovních klubů, které nespoléhají na výchovu vlastního dorostu, a snaží se koupit už hotové hráče.
Tím ovšem podobnost končí. Bohatý klub kupuje hráče, aby hrál, zatímco politici angažují mediálně známého experta, aby těžili spíše z jeho popularity než z jeho schopností. Premiér se snaží pragmaticky vyřešit problém, koho postavit do pražského předvolebního ringu proti šéfovi favorizované opozice. Okoukaný straník by měl malou šanci, stejně jako straník neokoukaný, čili neznámý. Řešením mu připadá angažování populárního nestraníka, neboť ten při obecné nedůvěře v politiky boduje už tím, že nemá na dresu stranické logo.
Zmíněný postup má ovšem řadu háčků. Uráží starší straníky, kteří se zlobí, že jejich zásluhy nebyly oceněny prestižní a dobře placenou funkcí. Demotivuje ty mladší, kteří touží po kariérním postupu, a vidí, že se s nimi nepočítá. Najatí sólisté zkrátka bývají pískem ve stranickém soukolí. Navíc jsou důkazem, že straně, která je angažovala, nejde o to, přesvědčit voliče o svém programu, ale o tom, že tento program není proti mysli lidem, kteří se těší přízni veřejnosti. Námluvy s nezávislými experty by neměly fungovat, nicméně fungují, a otázkou je, proč. Možná proto, že strany, které si vystačí s vlastními politiky, si u nás vystačí s těmi, kteří mezi sebe nikoho nepustí. Místo vyhledávání talentů se v našich stranách eliminuje konkurence. Ve stranách nelze politicky vyrůst. Lze za ně pouze přijít do politiky zvenčí, když jsou v nouzi.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.