Evropský "prezident": Český nezájem?

Což znamená, že od prvého příštího měsíce už také může mít jak Předsedu Evropské rady, jemuž se běžně říká "evropský prezident", tak také Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku (ten je zároveň i místopředsedou Evropské komise), tedy vlastně evropského ministra zahraničních věcí. Formálně vzato, by se už se tedy neměla opakovat často připomínaná situace, kdy se někdejší šéf americké diplomacie Henry Kissienger v nějaké vypjatější chvíli údajně ptal - a komu mám zavolat do Evropy? Jaké telefonní číslo má jejich prezident? Šlo samozřejmě o nadsázku a to sarkastickou, v dobách, kdy pro USA byly partnery jen Sověti a Číňané, zatímco Evropu tvořil hlouček západoevropských států propojených toliko jednotným trhem.

Od těch časů ale uplynulo hodně vody, Evropa se podstatně zvětšila a sjednotila, zvlášť když se před pěti lety rozrostla o deset zemí, většinou postkomunistických, včetně České republiky. A po následném klopýtavém maratónu s neúspěšným pokusem přijmout Evropskou ústavu a pak - i když v případě Irska až napodruhé - dovršenou ratifikací modifikace euoroústravy, tedy Lisabonské smlouvy, začíná právě nyní další etapa. Bezpochyby očekávaná s řadou otazníků.

V tak obrovském uskupení, jakým Unie nyní je (a rozšiřování nekončí, na řadě je Chorvatsko), není samozřejmě snadná takřka jakákoliv koordinace, natož pak řízení. Doposud, jak dobře víme, se v čele Rady Evropy střídali jednotliví členové vždy po šesti měsících v poněkud symbolické rotaci. Půlroční období je jevilo jako příliš krátké a zkušenosti, nabyté během předsednictví se ztrácely v následném příliš dlouhém intervalu, který uplynul než se na tu kterou zemi opět dostalo. Rutiněji si pak z logiky věci vedli politikové větších zemí, které navíc měly tendence dívat se na předsednictví malých a zvlášť čerstvě příchozích s despektem. Během oněch šesti měsíců se také předsednická země snažila zavděčit doma a pomáhat řešit vnitropolitické problémy na úkor otázek celo unijních. Do značné míry to zároveň bylo považováno za legitimní.

Na třicet měsíců volený "europrezident" by tedy měl přinést především větší kontinuitu řízení a také větší důraz na společné problémy. Přestože jaksi "pod ním" bude trvat ona půlroční rotace. Co to bude v praxi znamenat, se teprve ukáže. Stejně jako mnoho dalších věcí, spojených s unijní reorganizací. Například otázka ne zcela vyjasněné kompetence evropského ministra zahraničí a eurokomisaře pro vztahy se zeměmi mimo Unii. Že Evropa vstupuje do fáze, ve které bude třeba dolaďovat, není pochyby. Nicméně stejně tak, jako šlo v evropském projektu od počátku o experimentování, ze kterého se postupem času vynořovaly pevnější a stabilnější kontury, tak je třeba na reformu hledět i dnes. Jestliže se za celou dobu existence nejprve EHS a později Unie společenství osvědčilo, není důvod se domnívat, že se evropský kolos fatálně zasekne.

Reforma zakotvená v Lisabonské smlouvě se jejím odpůrcům zdá výhodná pro velké státy, především tandem Německa a Francie. Ale menší země se zase mohou sdružovat do různých skupin, vytvářených "ad hoc" k řešení různých dílčích otázek. Pokud se například státy významu České republiky budou umět případnému diktátu velkých společně s dalšími podobnými postavit, onen demokratický deficit, před nímž euroskeptikové varují, vůbec nemusí nastat. Bez ohledu na to, jak složité to někdy bude. Jakou roli pak může hrát v latentních sporech europrezident, je také zatím nejasné a jistě bude vždy záležet na osobnosti v této funkci. A nezapomeňme také na to, že Unie nesestává pouze ze zemích silných a slabších, ale také z levice a pravice, to vše je a bude třeba vyvažovat.

Pokud jde při současném výběru kandidátů do nových vrcholných funkcí o pozici České republiky, ta je trochu nejasná. Že jsme ze sedmadvacítky přijali Lisabonskou smlouvu až po značném otálení coby poslední, představuje pro českého premiéra samozřejmě handicap. Jan Fischer také řekl, že při volbě bude zastávat pozici neobstrukční, ostatně mu asi nic jiného nezbývá. Fischer je ovšem politikem nestranickým a dalo by se předpokládat, že výběr prezidenta i ministra zahraničí by měl víc zajímat předáky politických subjektů. Ale ti jakoby o celou věc nejeví zájem. ODS dává nepřímo najevo, že s instalací těchto postů vlastně nesouhlasí. Což aspoň odpovídá dlouhodobému vztahu této strany k Unii vůbec - přestože jsou její voliči proevropští. A sociální demokraté, kteří byli až donedávna naopak příznivci Unie i její transformace, v posledních týdnech směrem k dění v Bruselu více méně mlčí. Z navrhovaných europrezidentů nepreferuje na české scéně vlastně nikdo nikoho. Možná to má co dělat s permanentní volební kampaní a tedy zahledění dovnitř země. Ale stejně je nepochopitelné, proč by se třeba ČSSD nehlásila k nominaci Tonyho Blaira. Který je přitom ze všech uvažovaných nejvýraznější persónou. A tak nakonec projevuje aspoň nějaký názor rovněž nestranický Václav Havel, který se nechal slyšet, že by rád viděl v čele Evropy ženu. V tom případě tedy zřejmě bývalou lotyšskou prezidentku Vairu Víkeovou-Freibergovou. Že by ovšem úřad prvého evropského prezidenta připadl zástupci jedné z nových členských zemí, nadto postkomunistické, není příliš pravděpodobné. Na výsledek si stejně musíme ještě pár hodin počkat. Českou politickou špičku jakoby to ovšem příliš nezajímalo. Což je hodně zvláštní. Jakoby šlo o cosi nedůležitého.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .