Evropská unie a USA po volbách

Nepříliš radostnou skutečností ale je, že dosavadní starosti Evropanů přetrvají bez ohledu na to, kdo bude v Bílém domě vládnout od příštího ledna.

Volební kampaň a najmě její závěr jsou už takové, že soupeřící političtí vůdci jsou vykresleni jako úplné protiklady. V demokratických společnostech ale platívá, že v politice po volbách nenastávají dramatické obraty. Proto také bylo zřejmé, že George W. Bush je odhodlán ve své irácké politice pokračovat a John Kerry, i když dává najevo větší ochotu domluvit se spojenci, si nemohl dovolit vsadit na slib, že v dohledné době stáhne americké vojáky z Iráku.

Pro Evropany z tohoto závěru vyplývá, že pokud chtějí ovlivnit dění na Blízkém a Středním východě, není pro ně tolik důležité, kdo zvítězil v letošním souboji o Bílý dům. Daleko důležitější je, zda jsou schopni formulovat a prosazovat společnou zahraniční politiku. Pohled na události posledních měsíců ukazuje, že se to daří v množství menším než malém.

Tuto slabinu lze vysvětlit například tím, že evropské země mají ke Spojeným státům rozdílný vztah založený na odlišné zkušenosti. V Paříži dodnes například nezapomněli, jak ji Washington za suezské krize v roce 1956 ponížil tím, že odmítl podpořit francouzsko-britskou expedici proti násirovskému Egyptu. Londýn, který v roce 1956 zažil podobnou zkušenost jako Paříž, z ní vyvodil zcela odlišný závěr, a to, že se už nechce a nesmí dostat s Washingtonem do křížku. Pobaltské země pokládají alianci se Spojenými státy za bezpečnostní záruku proti recidivě expanzivních nálad Moskvy.

Minulé spory by neznamenaly mnoho, ba možná skoro nic, kdyby jejich váha nebyla cítit i dnes. Hodně televizního a rozhlasového času i novinových stránek spolykaly úvahy o rozdílech mezi Američany a Evropany kvůli irácké válce. Daleko méně si analytici všímají, že jsou tu i další rozdíly a že jsou staršího data. Když se v dubnu 1999 scházeli členové čerstvě rozšířené Severoatlantické aliance ve Washingtonu k oslavám půlstoletí organizace, která po léta představovala bezpečnostní pojistku vůči hrozbě z východu, nevypadalo to, že jejich hlavním zájmem bude teplota sektu nachystaného k přípitku.

Jedním z nejdůležitějších bodů agendy summitu NATO byla strategická koncepce aliance na příští léta. Francouzský prezident Jacques Chirac vynaložil veškerý svůj řečnický um na to, aby na tiskové konferenci vysvětlil, jak velice mu záleží na tom, aby rozhodování o mezinárodních konfliktech bylo v rukou Rady bezpečnosti OSN. Stejně tak bylo cítit, že Paříž nevnímá silně jako Washington například riziko, že by se vlastníkem jaderných zbraní stala nevyzpytatelná komunistická Severní Korea.

Už před pěti lety byl katalog odlišností dost dlouhý, a to si ještě nikdo nedokázal představit to, co se stane v New Yorku a ve Washingtonu 11. září 2001. I v reakcích na teroristické útoky bylo cítit, že odlišné akcenty dostávají podobu podstatných rozdílů. Už tehdy se zdálo, že Spojené státy nevyužily příležitost dostat na svou stranu všechny, kteří byli ochotni poskytnout pomoc. Nabídka, že členové NATO využijí poprvé za existenci paktu článku 5 o vzájemné obraně, zůstala oslyšena. Spojené státy neměly zájem je o všechny, kteří se nabízeli.

Nemá-li mezinárodní politika upadat do léček minulosti, tak v ní staré hříchy platí, jen když něco znamenají v současnosti. Evropané mohou být sto a tisíckrát přesvědčeni, že politika Bushovy vlády je nesprávná a neúčinná. Pokud ale nebudou schopni formulovat politiku vlastní, zůstanou jen jedním z míst připomínkového řízení bez možnosti podstatně ovlivnit jeho výsledek. Klíč k většímu respektu Spojených států vůči Evropě neměl nikdy v rukou ani George W. Bush, ani John Kerry, ale Evropané samotní.