Evropská unie a její další sousedé

Mezi důležité patří otázka plánované raketové obrany v Čechách a v Polsku a mezi méně důležité patří zákaz dovozu masa z Polska do Ruska nebo přemístění sochy Rudoarmějce v Estonsku. Jenže všechno spolu nějak souvisí a má možná jedno společné pozadí. V podstatě jde o aktuální zkoušku soudržnosti a stupně jednotnosti Evropské unie, v níž buď obstojí nebo bude pokračovat dnešní nehybnost a nepružnost, nebo dokonce jistá ochromenost. Do tohoto stavu dovedli Evropu především dva její dosavadní vůdci, bývalý francouzský prezident Chirac a bývalý německý kancléř Schröder. Dávali najevo přezíravost vůči menším či malým evropským státům a představovali si, že velikost a síla jejich zemí stačí k tomu, aby, někdy i po dohodě s prezidentem Putinem, řídili téměř celou Evropu.

Jejich vztah k evropské ústavní smlouvě byl vlažný, nepovažovali ji za příliš důležitou a to dokonce i poté, co uvažovali o přijetí Turecka nebo některých vzdálenějších východoevropských zemích. Jakoby kouřili nějakou geopolitickou drogu. Naštěstí byly jejich politické kariéry ukončeny a na jejich místa nastoupili noví evropští představitelé, nejprve kancléřka Merkelová v Německu a nyní prezident Sarkozy ve Francii. Jsem rád, že od počátku dávají najevo vzájemné sympatie a důvěru ve schopnosti vést Evropskou unii do lepší budoucnosti. Tím pravděpodobně dosavadní stav unie končí a začne společný postup v klíčových otázkách dalšího vývoje. Především bude provedena úprava evropské ústavní smlouvy a dokončí se její ratifikace. To by mělo být hotovo do roku 2009, který bude určitým mezníkem v dějinách Evropské unie. V tomto roce by se měly zaprvé konat volby do Evropského parlamentu, podle nové smlouvy o Evropě nově sestavovat Evropská komise a další evropské instituce a měly by začít fungovat podle nových pravidel.

Těmito a dalšími reformami by se Evropa mohla stát respektovaným politickým celkem, žádným superstrátem, jak varují někteří, ale společenstvím, schopným jednat společně v klíčových otázkách. Například ve společné obraně, společném úsilí šířit mír a stabilitu ve svém okolí a ve světě. Toho se patrně mnozí obávají a chtějí tomu zabránit. Mezi ně patří malá skupina evropských politiků, jako například náš prezident, ale hlavně ruský prezident Putin. Spojuje je představa Evropské unie pouze jako zóny volného trhu, otevřené na všechny strany. Nikde žádné společné hodnoty, společná evropská identita, vědomí hranic Evropy. Takto pojatou unii by podle nich bylo možné rozšiřovat až do kazachstánských stepí nebo hluboko do Blízkého východu.

S francouzským prezidentem Sarkozym a kancléřskou Merkelovou mají Evropané jistotu, že Turecko se nestane členem Evropské unie a tím ani sousedem Iráku. S těmito představiteli můžeme ovšem také očekávat, že se nastolí klidnější a důstojnější vztahy s Ruskem. Že ustanou provokace a iritace a možná dojde i k dohodě o společných zájmech ve světě. Chovám pak například naději, že se pozornost Evropy konečně také obrátí k zemím okolo Středozemního moře, do prostoru, jenž měl pro dějiny Evropy vždy základní význam. Středozemí je zanedbáváno ve srovnání s východem Evropy. Očekávám, že se unie bude intenzivně věnovat například severní Africe, která zatím představuje spíše jisté ohrožení kvůli množství lidí, kteří se přes některé severoafrické země chtějí dostat z Afriky do Evropy. Evropskou unii dotyčné země zatím málo zajímají. V těchto dnech například proběhly parlamentní volby v Alžírsku, druhé největší zemi v Africe, na kterou se jakoby už zapomnělo.

Od získání samostatnosti v roce 1962 tam totiž až do dnešních dnů probíhá někdy horká, někdy skrytá občanská válka mezi vládními silami a převážně islámskou opozicí. Stála už asi 200 000 životů a ochromila politický život. Jenže když se podíváme do období před získáním nezávislosti, vidíme, že boj mezi domorodými francouzskými Alžířany a arabskými či berberskými Alžířany stál také mnoho desítek tisíc lidí život a země ztratila dvě desetiny svého obyvatelstva. Především tehdy Alžírsko opustila téměř celá francouzská komunita a Francie se jakoby izolovala od této své bývalé nejbližší kolonie. Politicky zemi začala ovládat téměř absolutně Fronta národního osvobození, která ovšem v téměř stoprocentně muslimském Alžírsku vykázala islám na okraj politického života. Jenže to dlouho netrvalo a islám se nakonec do politického života postupně dostal. V roce 1989, po téměř třiceti letech samostatnosti, byl přijat v referendu zákon, umožňující zakládat strany nezávislé na státu, byl tedy zaveden takzvaný multipartismus.

První strana, která se objevila na scéně, byla Islámská fronta spásy, požadující zavedení islámského práva šaríji.. Následovaly další strany, které pak vytvořily ne-islámskou opozici, dvě berberské strany, z nichž jedna byla socialistická, strana Demokratické hnutí v Alžírsku a strana sociálně-demokratická. V obecních volbách v červnu 1990 pak jasně zvítězila Islámská fronta spásy. Konflikt se vyostřil, když vláda zatkla některé islámské představitele a asi 700 radikálů. Na samém konci roku 1991 se pak konaly parlamentní volby, plánované na dvě kola. V prvním kole získala Islámská fronta spásy většinu přímých mandátů a bylo zřejmé, že v druhém kole vyhraje drtivě. Tehdy však, na počátku roku 1992, zasáhla armáda, znemožnila dokončení voleb a provedla převrat, rozpustila parlament a vyhlásila výjimečný stav. Brutálně zasáhla proti islámské opozici, veškeré orgány obecní správy, které islámská strana demokraticky získala v roce 1990, byly rozpuštěny a sama strana byla zakázaná. Obrovské množství lidí bylo posláno do internačních táborů na Sahaře.

Proces demokratizace byl zastaven. Islámští radikálové však v následujících letech pokračovali v násilných akcích proti armádě, policii, ale i civilnímu obyvatelstvu. Alžírsko se tak postupně změnilo v zemi trvalé občanské války, o níž se svět přestal zajímat. Násilí zde už nemělo ani nějaký politický smysl a rozprostřelo se nad celou zemí v podobě nejrůznějších seskupení a organizací, vládních, protivládních, kriminálních a dalších, které mezi sebou různými způsoby bojovaly. Nakonec se objevila v Alžírsku i Al-Kajda. Na druhou stranu se vedení státu několikrát snažilo o získání jakési demokratické legitimace a uspořádalo v druhé polovině devadesátých let druhé volby, jichž se ovšem většina stran nezúčastnila. To však nebylo příliš důležité, protože Alžírsko je prezidentská republika a veškerá moc je soustředěna v rukou výkonné moci a jejích ozbrojených složek, armády a policie. Alžírsko je na hony vzdáleno demokracii, i když se třetí, předposlední volby v roce 2002, konaly už za účasti některých politických stran, dokonce dvou menších islámských umírněných stran.

V říjnu 2001 také prezident Buteflika poprvé oficiálně uznal berberskou kulturu a její jazyk, tamazit, jako národní jazyk, protože v zemi žije 30% Berberů. Dodnes ovšem ovládá veškerý politický život jedna politická strana, Fronta národního osvobození, která má svého prezidenta i předsedu vlády Belkadema, který je současně předsedou vládní strany. Tato strana vyhrála i dnešní volby a nemohlo to být ani jinak. Většina občanů i politických stran totiž volby bojkotovala, protože od demokracie už nic neočekávají, žádnou změnu, žádnou naději. Napadá mě proto otázka, proč by se nemohla Evropská unie více angažovat v této pro většinu obyvatel chudé zemi, v níž už nikdo v nic nevěří? Konflikt mezi státem a islámskou většinou by přece bylo možné řešit jinak než rezignací na demokracii a hodnoty, které ztělesňuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .