Evropa, ropa a Rusko

Potíž je ale v tom, že není vůbec jisto, zda se Evropané nakonec nerozhodnou, že v písku se dá ještě nějaký čas přečkat. Vybrat si, jaká tvář putinovského Ruska je ta pravá, není ani snadné, ani pohodlné. Po době, kdy v čele jaderné velmoci na východě stál Boris Jelcin, vypadal nástup Vladimira Putina nějaký čas jako uklidnění. Prezidenta, který nekonečné týdny trávil podle oficiálních prohlášení "prací nad dokumenty" a který byl zároveň podezírán, že jej čím dál více stravuje závislost na výrobcích s notným podílem etanolu, vystřídal politický mladík s rázným vystupováním. Na Západě si mohli mnout ruce, že vztahy budou o to snadnější, když se k předchozí vstřícnosti či bezradnosti přidá nováčkovská nezkušenost. Dnešní vládcové Ruska ale nejsou nezkušení a už vůbec ne vstřícní. Kdo s nimi chtěl jednat, záhy poznal, že většinu z nich, bez ohledu na to, zda zaujímají čelná místa v Kremlu nebo ve vládě a poslední dobou i ve státem kontrolovaných firmách, spojuje společná minulost v takzvaných silových resortech, tedy především v tajných službách a v armádě. Zvyk podřídit vše struktuře řízené velitelsky seshora se projevil i v politické organizaci. Jiné strany, než ta prezidentská, nemají velké slovo a zásadní rozhodnutí padají pouze v prezidentově nejbližším okolí.

Vyjednávat v Moskvě s někým, kdo nepodléhá demokratické kontrole, by ještě pro leckteré západní politiky nemusel být velký problém. Koneckonců nejspolehlivější obchody se dělávaly za starých brežněvovských časů, kdy Sovětský svaz nakupoval americké obilí za valuty vydělané vývozem ropy. Někdejší časy jsou ale pryč. Dnešní vládcové Ruska se rozhodli, že obchod kromě finančního výdělku by měl přinášet také politické zisky. Z ropy a zemního plynu se stal nástroj pro prosazení zahraniční politiky.

Když na Ukrajině vypukla "oranžová revoluce", protože Ukrajincům došla trpělivost s prezidentem Kučmou, byl to až tlak sousedního Polska, který rozhoupal Evropskou unii ke společné akci. V pozadí bylo přesto cítit váhání některých zemí, zda je užitečné podpořit demokratizační přeměny na Ukrajině a pohněvat tak Moskvu, která se neostýchala dávat najevo, kdo je jejím favoritem pro vládu v Kyjevě.

Politika, stejně jako život, je plná překvapení a paradoxů. Když před koncem loňského roku bylo vidět, že se schyluje ke sporu mezi Běloruskem a Ruskem kvůli ceně zemního plynu a jak se později ukázalo, také poplatků za tranzit ropy, v Evropě se nezvedlo ani obočí. Nikoho nenapadlo, že neočekávaný konflikt mezi Vladimirem Putinem a Alexandrem Lukašenkem bude mít dopad na někoho dalšího.

Moskva se ale překvapivě rozhodla, že ze svých zákazníků, kteří spotřebovávají její ropu a zemní plyn, udělá rukojmí svého sporu. V pondělí uzavřela kohoutky na rourách, které nesou dnes již nesmyslné jméno Družba, po česku přátelství. Pro země Evropské unie se tak obnažil dlouho odstrkovaný problém: Jak vycházet s Ruskem, které dává zcela neomaleně najevo, že podle jeho soudu je ropa a zemní plyn dobrý obchod a stejně dobrý nástroj politiky?

Bezprostřední reflex nabádá ke dvěma reakcím. Buď se pokusit hrozící konflikt odvrátit protihrozbou, příslibem, že tlak zvenčí narazí na přinejmenším stejně silný protitlak, anebo se každý z postižených pokusí zvládnout situaci tak, že si sám vyjedná podmínky s důležitým dodavatelem.

Jedinou účinnou metodou se ale zdá být vymknout se z pozice závislého konzumenta ropy a zemního plynu. To předpokládá investovat do budování dopravních cest pro strategické suroviny například ze Střední Asie, a to mimo území Ruska. Nejdůležitější je ale společný postup celé Evropské unie. Při jednání s každým z jejích členů samostatně bude Rusko nadále v silnější pozici. A ještě něco: Potíže s dodávkami ropy a zemního plynu jsou jen ukázkou, s jakými krizemi bude Evropa konfrontována.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .