Eva Turnová: Planetární bratr
Jako dítě mě dlouhou dobu uklidňovala představa doktora v bílém plášti, který mi podává obrázek pro hodné děti a tváří se jako šéf party nesmrtelníků. Ale když ani po dvacátém rituálu – dřívko do krku, udělat ááá a nasadíme penicilín – moje hnisavost mandlí neustupuje, doktor vyřkne ultimátní mantru: „Mandle musí ven“.
„Bude jí to bolet?“ zajímá se máma.
„Samozřejmě, navíc absolutní úspěch léčby a zcela bezrizikový průběh vám nemůžeme zaručit,“ říká autoritativně otorhinolaryngolog.
Čtěte také
Druhý den jdu na sál. Zalykám se rajským plynem, svištím Moodyho tunelem, vší silou se snažím udržet uvnitř a nevypadnout z něj ven.
Začínám intuitivně chápat spojení těla a duše. Probírám se, svírám misku, do které padá kus zlobivého masa.
Následné dvoutýdenní huhňání a fakt, že rozvěrač úst mi ulomil jedničku vpravo nahoře, definitivně rozhodují o mé budoucí orientaci. Přikláním se k homeopatii, i když se dost možná jedná o placebo. Raději pracovat s instinkty než do sebe nechat píchat a řezat.
Homeopatie...
Díky homeopatii jsem se zbavila migrény, astmatu a začínám přesouvat pozornost na jemnohmotné tělo. Ubrat pýchu, srazit pocity viny, celkově prosvětlit.
Čtěte také
Polykám tři kuličky, které rozloží můj dosavadní psychický vzorec, takže domů odcházím bez matrixu. Všechny iluzorní pseudojistoty jsou pryč.
Sice nevím, jak se chovat u benzínky, v papírnictví žádám místo balicího papíru žehlicí prkno, ale to nevadí. Po měsíci se cítím o kousek dál na cestě k vědomé transformaci.
„Ještě bych ráda doladila partnerství,“ říkám homeopatovi.
„To byste musela odpustit tátovi a přijmout ho za planetárního bratra.“
„Já ho osobně neznám.“
„Najděte nějakou fotku a představte si, že ho kojíte.“
Našla jsem fotku táty na motorce s kytarou.
Představa kojení spustila proud slz.
V partnerství se to nehnulo, ale planetární brácha mi občas pošle pohled a já jsem se úspěšně zbavila alergie na laktózu.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
