Eva Hrnčířová: V nové belgické vládě Vivaldi je víc stran než ročních období

Je to 21 měsíců, co v rozhádaném království Vlámů a Valonů naposledy vládl klasický většinový kabinet vzešlý z výsledků řádných voleb. Nyní zemi spravovala vláda přechodná, v čele s frankofonní liberálkou Sophie Wilmesovou. S prvním říjnem ji střídá vlámský liberál Alexander de Croo.

Čtěte také

Eva Hrnčířová: Koronavirus v Belgii předčasně otvírá druhé dějství

Belgie se nedá řídit jako firma. Složitosti jejího politického systému a zakotvená nutnost vyhovět všem třem jazykovým skupinám by přerostla přes hlavu i tomu nejlepšímu politickému manažerovi. Co ale v belgické politice kvete, jsou rodinné klany. Politika se bere jako genetické dědictví a v genech ji má už po svém dědečkovi právě nastupující premiér.

Alexander de Croo teď ve čtyřiačtyřiceti letech vychází ze stínu svého otce Hermana. Ten byl několikrát ministrem, předsedou Vlámských liberálů a nyní je jakousi šedou eminencí strany i státní správy. Alexander byl dlouho „jen synem tohoto belgického politického matadora“. Před víc než deseti lety ale převzal vedení strany bez jakékoli politické zkušenosti a rok nato shodil federální vládu Yvese Leterma. Jeho „Otevřená VLD“ z ní tehdy odešla kvůli složitému administrativnímu, ale v belgické politice naprosto klíčovému sporu o tři volební okrsky.

Neživotaschopný slepenec?

Čtěte také

Univerzitu v belgické Lovani rozdělil před lety spor a vzniklo nejmladší město v zemi

Alexander de Croo pak byl – stejně jako jeho otec – ministrem rozvojové spolupráce a digitalizace. A taky – stejně jako jeho otec – ministrem financí. Teď ale syn předčil svého otce – stává se premiérem. Když vládu Yvese Leterma shodil, přičinil se tak o belgický rekord bezvládí, který následoval. Teď se stěhuje do premiérské vily v Rue de la Loi 16 po ještě rekordnější době bez řádné vlády. A nečeká ho nic jiného než komplikované belgické kompromisy.

Jeho koalice dostala název Vivaldi. Podle slavné skladby Čtvero ročních období. I v nové vládě budou 4 politické směry, zleva i zprava. Stran v ní ale sedí celkem 7 – vlámské i frankofonní. A de Croo je předsedou teprve až té čtvrté nejsilnější. I on je výsledkem kompromisu, po třech frankofonních premiérech už Vlámové měli pocit, že míč je teď na jejich straně.

Z české perspektivy to působí jako neživotaschopný slepenec, z belgické je to o tom, že všichni musí spolu jednat, jednat a zase jednat. Alexander de Croo bude muset poslouchat Zelené, kteří chtějí peníze na boj s klimatem, socialisty, kteří chtějí vyšší penze, a liberálové zase odmítají nové daně. Koaliční smlouva zatím neexistuje a není se čemu divit.

Čtěte také

Eva Hrnčířová: Zelenorudý Brusel a rozštěpená Belgie

V nejbližších dnech bude nový premiér stejně řešit – jako jeho kolegové všude po Evropě – koronavirus. Odcházející provizorní kabinet čelí kritice, že ne všechno úplně zvládnul. Ekonomika je nemocná a belgický parlament už pár let nehlasoval kvůli politické krizi o řádném rozpočtu.

Z leckteré perspektivy by se dalo nevěřícně říct: Je tohle všechno vůbec možné? Ano, to je politika Belgie, která navzdory všem potížím ještě stále drží pohromadě. Teď se o to alespoň nová federální vláda bude snažit do dalších voleb za čtyři roky.

Autorka je publicistka