Eutanazie: útrpnost, anebo komfort?

Záměr našich zákonodárců je důvodný, eutanazie je něco jiného než "sprostá vražda". Ani ta není vždy stejná: ze žárlivosti se vraždí jinak než za sjednanou odměnu. Eutanazie se však "děje" v odlišném společenském kontextu, jak ukazuje praxe zemí, kde je dekriminalizována.

Prvotní pohnutkou její legalizace byla snaha ulevit těm, kdo nesnesitelně strádají, není jim pomoci, a nemají tedy jinou perspektivu než zoufale čekat na smrt. "Rána z milosti" (za ten výraz se omluvám, ale je vžitý) se tu jeví jako přijatelné východisko. Ne pro ty, kdo věří v Boha, dárce životního smyslu. Ti jsou ale menšinou. Smysluplná veřejná rozprava o eutanazii nemůže ignorovat vnímavost těch, kdo tak nesmýšlejí.

"Rána z milosti" je někdy morálním imperativem: když trpí zvíře, jemuž není pomoci. Otázku, zda se může v situaci neúnosně trpícího zvířete ocitnout člověk, veřejná debata nevyřeší, proto ji ponechávám otevřenou. Přiznám, že to nemohu vyloučit, protože nikdo nemůže tvrdit, že určitá situace nikdy nenastane. Praxe všech válek ukázala, že rána z milosti bývala poslední službou, kterou prokázal nejen jezdec svému koni, ale i kamarád kamarádovi. Dělo se tak v extrémní tísni. Může to nastat v blahobytné společnosti s pokročilou medicínou?

Ozývají se výhrady. Odborníci, dle mého názoru věrohodní, tvrdí, že téměř všechnu bolest lze učinit snesitelnou, pokud je lékař zdatný v oboru léčby bolesti, ale že takových lékařů je zatím málo i v zemích, jimž říkáme vyspělé (ano, je tam to slůvko "téměř"). Autor, který pečlivě prostudoval podklady pro rozhodování holandského parlamentu, ujišťuje, že ve všech případech šlo o selhání pacientova lidského prostředí. Hospicová zkušenost nezná tíseň, v níž by se eutanazie nabízela jako východisko.

Není radno těchto hlasů nedbat. Nespouštím ze zřetele situace zcela výjimečné, ale pochybuji, že je - i příslušné kroky - lze upravit obecně platnou normou. Zákon, který se o to pokusí, učiní z výjimečné situace banalitu a z příslušných kroků rutinu (viz zákon o potratu). Holandská praxe to potvrzuje. Umožnění eutanazie tam navíc nastolilo otázky původně netušené. Např. eutanazie dětí. Nebo pacientů, kteří o to nežádají, protože nemohou (pokročilá demence, bezvědomí). Nebo životní omrzelost, čili osamělost, jako indikace. V těchto situacích, které působí přinejmenším rozpaky, je praktickým řešením - eutanazie. Máme tedy co činit s tím, čemu se říká "kluzký svah". Ne všechny případy eutanazie jsou tam řádně hlášeny: i do této oblasti proniká šlendrián, v němž lze leccos skrýt. Eutanazie jako poslední možnost, která je "v záloze´", vede (nevím, jak často) k poklesu zájmu o léčbu bolesti a o péči o umírající.

Napadá mě prognostická úvaha, v našich poměrech nikoli nepravděpodobná. Vztahy mezi starými rodiči a jejich dospělými dětmi bývají neutěšené. Kdo pracují v léčebnách dlouhodobě nemocných ("odklaďácích"), o tom vědí. Nelze vyloučit, že starý člověk, který neunese hořkost svého postavení, "dobrovolně" požádá o usmrcení, bude-li k tomu mít možnost.

Pocit přijatelnosti eutanazie v moderní společnosti vzrůstá. Nemyslím, že jen z útrpnosti se strádáním pacientů v terminální fázi jejich života. Mění se i samo pojetí života. Už to není příběh, který by měl své "finále", ale spíše happening, performance. Jde o to učinit jej příjemným, tedy co nejvíce zdraví a co nejdéle mládí. Smrt je nevítanou čarou přes tento rozpočet. Je lépe na ni nemyslet. A je-li neodvratná, tedy "nebýt při tom". Tak, jako nechci být při bolestivém stomatologickém zákroku a trvám na znecitlivění. Jinými slovy: eutanazie jako dostupný komfort v poslední fázi happeningu života.

Nový trestní zákon se při vší své kriminologické racionalitě otevírá právě tomuto pojetí člověka a jeho života. Eutanazie je stále trestným činem. Dolní hranice trestní sazby však není definována. Očekávám proto rostoucí ležérnost v jeho uplatňování a posléze plnou dekriminalizaci eutanazie. Netvrdím, že je to vědomá intence zákonodárců, ale ani to nepopírám. Vidím v tom dílčí projev vůle společnosti, jejíž vůdčí duchové ji označují jako postmetafyzickou, postmoralistní, postmoderní. Pak je snad ale na místě ptát se po její vitalitě, po vůli k sebezáchově.