Eurovolby a demokratický deficit

Samozřejmě s podtextem, že proto, aby dali hlas jim. Jelikož voličské hlasy jsou vždycky tím cennější, čím opravdověji vypadá politická soutěž, ve které byly získány.

V zemích jako je ta naše, kde se koná prakticky nepřetržité soupeření hlavních politických stran a má rozměry boje málem na život a na smrt, se o voličské hlasy nejsnadněji bojuje - alespoň si to vhledem ke kampani do eurovoleb evidentně myslí jak ODS tak ČSSD- pomluvami protivníka. To nepřekvapuje: obraz nepřítele funguje v českých zemích spolehlivě už po staletí: od Rakouska, pod kterým jsme úpěli, až po západní revanšisty, kteří stáli na hranicích a řinčeli tam zbraněmi. Teď přesvědčuje ČSSD voliče, že jim ODS sebere jistoty- jako by v časech krize nemusela dřív nebo později omezit sociální výhody každá strana- a ODS zase tvrdí, že je ČSSD jen straší a nenabízí řešení. Jaké řešení- a čeho- nabízí ODS,.se ovšem na jejích billboardech také nedočteme.Ostatní strany se voličům připomínají rovněž jen portréty svých protagonistů a buď se chlubí podporou věhlasných osobností, nebo slibují nic neříkající fráze.

Tak úplně jejich vina to ale není. Celé tohle divadlo je totiž jen symptomem mnohem hlubšího problému, který je zabudován v samé podstatě Evropské unie. Ačkoliv toto uskupení, aby mohlo dostát stále komplikovanějším nárokům úzké ekonomické spolupráce, dneska už ovlivňuje legislativu svých členských zemí z 80 procent, tváří se neustále, jako by ekonomický pokrok nemusel být provázen pokrokem politickým. Z toho nemůže vzniknout nic jiného než demokratický deficit, který lidé jasně cítí. Podle profesora Simona Hixe z Londýna je na tom nejhorší, že vlády předstírají, že nic takového neexistuje. Vyhýbají se veřejné diskusi i referendům. Profesor Hix je přesvědčen, že by se tomu měly postavit, protože akceptance EU klesá ve všech členských zemích u všech složek obyvatelstva- i když je všude rozdíl mezi elitami a širokými vrstvami.

Jinými slovy, v Bruselu se rozhoduje, ale nediskutuje, nekonají se tam žádné politické střety, o kterých by mohla média referovat a lidé v členských zemích by si mohli tříbit názory, zaujímat stanoviska. Připomeňme jen jednu z posledních evropských směrnic o emisích automobilů: Za normálních okolností by se o tom strhl politický boj, argumenty by si vyměňovali ekologové s lobbyisty automobilek, diskuse by se konala veřejně, rozhodnutí by bylo transparentní. V Bruselu se směrnice pekla za zavřenými dveřmi na úrovni komise, kde nepochybně působili i nejrůznější lobbyisté, ale veřejnost se o střetu argumentů nedozvěděla nic. Nepřekvapuje, že lidé pak považují směrnici jen za další výmysl eurokratů a reptají, že jim nikdo takovou pravomoc nedal. Lisabonskou smlouvu považuje Simon Hix, který demokratický deficit v EU podrobil důkladnému zkoumání v řadě publikací, za krok správným směrem. Upozorňuje ale, že víc se v současné době prosazovat nedá. Na politizaci EU se však podle jeho názoru dá pracovat i bez dalších reforem. Stačilo by, kdyby se použily už existující mechanismy.

Takže spíš, než kdo je podporuje, bychom se kandidátů do EP měli teď ptát, co tam chtějí konkrétně dělat. A především se nenechat odbýt tím, že tam jdou "hájit české zájmy". To už by museli dost podrobně vysvětlit, co si pod "českými zájmy" vlastně představují.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .