EU, USA, dva druhy vývozu demokracie

Je to Washington, kde se zrodil projekt Velkého Středního východu, demokratizační proměny celého regionu, kterou měla odstartovat vojenská porážka bagdádského diktátora Saddáma Husajna. A byla to zase Evropská unie, kvůli které byly a stále ještě jsou země střední a východní Evropy samy ochotny podstoupit mnohé transformační patálie, nejen aby byly do unie přijaty, ale aby se s nimi v Bruselu někdo začal o případném přijetí vůbec bavit.

Je tu ale ještě jiný úhel pohledu. Jsou to Američané se svými nesčetnými nevládními a neziskovými organizacemi, kdo poskytuje všemožnou pomoc a podporu nevládním a neziskovým organizacím v mnoha zemích nejen bývalého sovětského bloku. Nejde o malé prostředky. Jen skrze Národní nadaci pro demokracii ročně proudí kolem 140 miliónů dolarů z rozpočtu americké vlády. Podpora rozvoje občanské společnosti má samozřejmě i jasné politické pozadí a v minulých letech také vedla k jasným politickým cílům. Bez podpory amerických nevládních organizací by nedokázal studentský Odpor v Srbsku účinně přispět ke svržení Slobodana Miloševiče a nebylo by "barevných revolucí", jakou třeba rozpoutala na Ukrajině Pora proti zmanipulovaným volebním výsledkům.

Evropská unie má po ruce také dobré argumenty. Komisařka pro vnější vztahy unie Benita Ferrero-Waldnerová se nechala slyšet, že v Bruselu se každoročně rozdělí kolem dvou miliard eur na projekty, které tak či onak souvisejí s podporou demokracie, což je nepochybně více než celkových jeden a půl miliardy amerických dolarů na podobné účely. Skeptici oprávněně namítají, že důležitější než čísla jsou výsledky. "Oranžovou" revoluci na Ukrajině Američané podporovali a možná i trochu postrkovali, zatímco Evropská unie se rozhoupala k akci až pod tlakem Polska.

Znamená to snad, že Evropská unie už zapomněla, jak podporovala nenásilnou proměnu v Jihoafrické republice, kam mezi léty 1988 až 1992 naposílala tamějším nevládním organizacím kolem 160 miliónů eur? Ano i ne zároveň. V minulém desetiletí největší díl vnější politiky unie spotřebovalo vyjednávání a podpora zemím střední a východní Evropy. A jak bylo již řečeno, tyto země udělaly mnohé, jen aby se zařadily mezi kandidáty vstupu, a to bez záruky, že se dočkají přijetí. A přitažlivost unie je stále ještě taková, že i leckterá další země by podstoupila ledacos, jen aby se jí otevřelo to, čemu se říká evropská perspektiva.

Tuto "měkkou" sílu v podobě přitažlivosti nelze popřít. Stejně tak ale nelze popřít, že na evropské úrovni se jaksi vytratilo rozdělování peněz nevládním organizacím, které by podporovaly rozvoj demokracie a které jsou mnohdy účinnější než bruselští emisaři právě proto, že jednají s lidmi přímo, v terénu a mimo oficiální struktury. A neziskové organizace jednotlivých evropských zemí, jaké existují v Německu, Nizozemsku, Švédsku a ve Velké Británii, jsou spíše výjimkou než pravidlem a prostředky, kterými disponují, jsou neporovnatelně menší než ty, které by bylo možno získat na unijní úrovni.

Nejpodstatnější rozdíl najdeme ne tolik v metodě, ale v ambicích a cílech. Americké neziskové organizace jsou více ochotny riskovat, počítat i se střety s místní mocí. Evropská unie se raději střetům vyhýbá, což je možná spojeno i s jejím základním principem řešit konflikty kompromisem.

Úspěšná proměna zemí střední a východní Evropy by jistě posloužila jako důkaz předností "měkké síly". Američané by zase namítli, že o "barevné revoluce" by se bez jejich ochoty podstoupit riziko nikdo ani nepokusil. Až půjde do tuhého, jedni vytáhnou neutěšenou situaci v Iráku a ti druzí zase byrokratické opatrnictví. Proto si otázka, jak pomáhat demokracii, na definitivní odpověď ještě počká.

Všechna klišé zjednodušují, proto zjednodušuje i známé klišé, že Spojené státy jsou silnější v takzvané tvrdé síle, tedy používání zbraní, a že Evropská unie zase vyniká "měkkou silou", tedy vlivem, který se bez použití síly obejde. Na první pohled se nedá najít mnoho námitek. Je to Washington, kde se zrodil projekt Velkého Středního východu, demokratizační proměny celého regionu, kterou měla odstartovat vojenská porážka bagdádského diktátora Saddáma Husajna. A byla to zase Evropská unie, kvůli které byly a stále ještě jsou země střední a východní Evropy samy ochotny podstoupit mnohé transformační patálie, nejen aby byly do unie přijaty, ale aby se s nimi v Bruselu někdo začal o případném přijetí vůbec bavit.

Je tu ale ještě jiný úhel pohledu. Jsou to Američané se svými nesčetnými nevládními a neziskovými organizacemi, kdo poskytuje všemožnou pomoc a podporu nevládním a neziskovým organizacím v mnoha zemích nejen bývalého sovětského bloku. Nejde o malé prostředky. Jen skrze Národní nadaci pro demokracii ročně proudí kolem 140 čtyřiceti miliónů dolarů z rozpočtu americké vlády. Podpora rozvoje občanské společnosti má samozřejmě i jasné politické pozadí a v minulých letech také vedla k jasným politickým cílům. Bez podpory amerických nevládních organizací by nedokázal studentský Odpor v Srbsku účinně přispět ke svržení Slobodana Miloševiče a nebylo by "barevných revolucí", jakou třeba rozpoutala na Ukrajině Pora proti zmanipulovaným volebním výsledkům.

Evropská unie má po ruce také dobré argumenty. Komisařka pro vnější vztahy unie Benita Ferrero-Waldnerová se nechala slyšet, že v Bruselu se každoročně rozdělí kolem dvou miliard eur na projekty, které tak či onak souvisejí s podporou demokracie, což je nepochybně více než celkových jeden a půl miliardy amerických dolarů na podobné účely. Skeptici oprávněně namítají, že důležitější než čísla jsou výsledky. "Oranžovou" revoluci na Ukrajině Američané podporovali a možná i trochu postrkovali, zatímco Evropská unie se rozhoupala k akci až pod tlakem Polska.

Znamená to snad, že Evropská unie už zapomněla, jak podporovala nenásilnou proměnu v Jihoafrické republice, kam mezi léty 1988 až 1992 naposílala tamějším nevládním organizacím kolem 160 miliónů eur? Ano i ne zároveň. V minulém desetiletí největší díl vnější politiky unie spotřebovalo vyjednávání a podpora zemím střední a východní Evropy. A jak bylo již řečeno, tyto země udělaly mnohé, jen aby se zařadily mezi kandidáty vstupu, a to bez záruky, že se dočkají přijetí. A přitažlivost unie je stále ještě taková, že i leckterá další země by podstoupila ledacos, jen aby se jí otevřelo to, čemu se říká evropská perspektiva.

Tuto "měkkou" sílu v podobě přitažlivosti nelze popřít. Stejně tak ale nelze popřít, že na evropské úrovni se jaksi vytratilo rozdělování peněz nevládním organizacím, které by podporovaly rozvoj demokracie a které jsou mnohdy účinnější než bruselští emisaři právě proto, že jednají s lidmi přímo, v terénu a mimo oficiální struktury. A neziskové organizace jednotlivých evropských zemí, jaké existují v Německu, Nizozemsku, Švédsku a ve Velké Británii, jsou spíše výjimkou než pravidlem a prostředky, kterými disponují, jsou neporovnatelně menší než ty, které by bylo možno získat na unijní úrovni.

Nejpodstatnější rozdíl najdeme ne tolik v metodě, ale v ambicích a cílech. Americké neziskové organizace jsou více ochotny riskovat, počítat i se střety s místní mocí. Evropská unie se raději střetům vyhýbá, což je možná spojeno i s jejím základním principem řešit konflikty kompromisem.

Úspěšná proměna zemí střední a východní Evropy by jistě posloužila jako důkaz předností "měkké síly". Američané by zase namítli, že o "barevné revoluce" by se bez jejich ochoty podstoupit riziko nikdo ani nepokusil. Až půjde do tuhého, jedni vytáhnou neutěšenou situaci v Iráku a ti druzí zase byrokratické opatrnictví. Proto si otázka, jak pomáhat demokracii, na definitivní odpověď ještě počká.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .