Estébáci na věčné časy

Respektive - ne na zcela jiné jméno, jen na malinkatou změnu v něm - místo Pavol zadal ve své žádosti o lustrační osvědčení počeštěnou verzi - Pavel. Na Pavla v archivech nic není, Pavol byl však veden jako agent StB. A máme to...

Skoro se mi chce hned na začátku poznámky napsat to, co by se hodilo být na konci. A to totiž, že Ivan Langer se nyní tváří jako by byl poslední, který se dozvěděl o tom, že nejen na vnitru, u policie a ve vysokých funkcích napříč státní správou by mohly pracovat davy lidí, kteří se ke svým negativním lustračním osvědčením dostali jaksi podvodem, nějakou tou typicky českou "vykutáleností".

Přiznávám, že při psaní těchto řádků prožívám opravdové "deja vu", pocit že už jsem to zažil, přičemž i tentokrát nejde o šálivou hru mozku, která bývá znamením přicházejícího epileptického záchvatu - já to už doopravdy, a mnohokrát, prožil, respektive napsal.

V dřevních dobách počátků demokracie v této zemi po listopadu 1989 bylo téma estébáků, kteří se nějakým způsobem zasekli v různých funkcích na různě vysokých místech různě důležitých průsečíků moci uvnitř státní správy, ministerstev, vedení podniků, redakcí, institucí a podobně, psávala svého času domácí redakce Svobodné Evropy prakticky dnes a denně.

Asi těch článků, poznámek, komentářů i analýz bylo málo. Asi to rádio nikdo neposlouchal, nebo mu naslouchat nechtěl. Asi jsme všichni měli tenkrát těch článků, poznámek a komentářů (a teď už nemluvím jen o Svobodné Evropě, ale o každém svobodném médiu v zemi) napsat stokrát nebo tisíckrát víc.

Jen pro pořádek připomenu, že jednou s osvědčených technik (či triků), jak se domoci negativního lustračního osvědčení, bylo provést nějakou malou změnu v zadaném jménu. Přesně tak, jak tomu mělo dojít v případě šéfa české pobočky Interpolu. Přidat či ubrat nějaký ten háček, změnit přepis jména v češtině, šlo-li například o jméno z jazyka jiného, a podobně.

U drsnějších povah (či lépe řečeno - u důležitých osob) šlo začátkem devadesátých let i zpětně vykosit (odborně - "skartovat") všechny zmínky v registrech. U ještě důležitějších osob šlo (a nejspíš i dál jde) ponechat jejich záznamy v režimu utajení.

Možností, jak ponechat agenty někdejší státní bezpečnosti na citlivých místech politického, hospodářského, kulturního či státoprávního života, je přesně tolik jako je poměrně nekonečná vynalézavost, jíž byli a jsou agenti tajných služeb vybaveni.

Ještě počátkem devadesátých let, jestli mě paměť neklame, byla řada výkonných agentů zaměstnávána přímo na ministerstvu vnitra, s odůvodněním, že se jedná o nenahraditelné odborníky, a že podle hesla "odhalený agent - žádný agent" jsou takoví lidé pro vývoj demokracie málo nebezpeční...

Na druhou stranu, počin ministra vnitra, při kterém by se zpětně měly prověřit lustrace tisícovky osob, by mohl nejen přinést zajímavé a překvapivé výsledky, ale mohl by být i impulsem inspirací pro další části státní správy.

Mám za to, že při pečlivých kontrolách by se výsledky překvapivě kryly s dosud nevysvětlenými a zdánlivě nevysvětlitelnými případy zneužívání různých pravomocí různých veřejných činitelů; že by to vysvětlilo stovky dosud zdánlivě nevysvětlitelných případů korupce, stovky případů podivně zadaných a zašumlovaných veřejných zakázek, prodejů státního majetku (včetně toho armádního), a tak dále, prakticky do nekonečna...

Horší možností by bylo, kdyby výsledky této nejnovější prověrky nějakým tajemným způsobem zapadly, nebo byly bagatelizovány, podobně jako tomu se strojovou pravidelností dochází, když něco začne vyšetřovat libovolná parlamentní komise.