Empatie, důvěra a vztah. To je klíčové při vyjednávání s tím, kdo si chce vzít život, říká vyjednavač Orel

Nejčastější je podle Orla takzvané DUS neboli demonstrování úmyslu sebevraždy, to obsáhne zhruba 80 až 85 procent vyjednávání. Nejedná se ale o pouhou demonstraci, tým jede na místo s tím, že ti lidé opravdu sebevraždu spáchat chtějí. Většinou je to pak zhruba půl na půl, ale vyjednavač ve většině případů dopředu neví, jestli je to pravda, nebo ne.

„Operační mi zavolá, že má kontakt na člověka, na kterého přišlo oznámení buď linkou 158, 112, nebo přes sociální sítě, že chce spáchat sebevraždu. My v tu chvíli nevíme, proč ji chce spáchat, jestli je to pravda. Každopádně nějakým způsobem začneme reagovat. Pokud máme telefonní číslo, snažíme se s ním spojit telefonicky. Pokud už někde sedí na parapetu okna s tím, že skočí, tak jedeme přímo na místo,“ popisuje.

Čtěte také

„Chceš-li být něčím otrokem, nenáviď ho.“ Ridina Ahmedová o nové podcastové sérii Odpustit?

Dále také vyjednavači vyjíždějí například k lidem, kteří se někde zabarikádují, buď sami, nebo s někým jiným. Takových výjezdů je ale podstatně menší množství.

„A tyto osoby, například schizofrenici, se nám většinou zabarikádují doma a nechtějí nás pustit dovnitř. My tam přijedeme, jsme v kontaktu s velitelem policie, jsou tam ostatní složky IZS a my do toho plynule vstoupíme a většinou už tam potkáme někoho, kdo se snaží s tím člověkem mluvit. Tomu říkáme krizová komunikace.“

Vyjednavači pak buď vyčkávají, když jde krizová komunikace dobře, nebo člověka na místě vystřídají a zkusí to jinak. Každý vyjednavač má pak svůj vnitřní postup, kterým se řídí. Stále jsou ale věci, které by měl vědět a dodržovat.

Při vyjednávání vykáme a nelžeme

„Například vůbec nelžeme při vyjednávání. Když se na něčem domluvíme, tak to dodržíme. Taky se chováme velice slušně, s respektem. To znamená, že vykáme. Pokud nedojde časem k tykání. Určitě neřeším, jestli je ten člověk pod vlivem drog nebo je to třeba člověk jiné barvy pleti. Možná doplním, že se vždycky snažíme snížit hlavně emoce, které jsou v tu chvíli na místě, kterými je ta protistrana úplně plná, aktivně nasloucháme,“ komentuje.

Čtěte také

Smutek není deprese. Můžete nahlédnout do mé hlavy i do vzpomínek na sebevraždu a sebepoškozování, naznačuje režisér filmu Tmání

Vyjednavač nebo někdo z IZS tak může být úplně prvním člověkem, který ohroženému v krizové situaci naslouchá. Zároveň se taky snaží co nejdříve zjistit důvody a pozadí problému a třeba i slovo „sebevražda“ není tabu. Obecným pravidlem je, že by se mělo ze 70 procent naslouchat a z pouhých 30 procent mluvit, aby dostal člověk potřebný prostor a získal k vyjednavači důvěru.

Problémy, kvůli kterým se lidé pokouší o sebevraždu, mohou být různé – od těch rodinných až po drogy, alkohol, trauma nebo třeba finance. Vyjednavač by měl být opatrný, neponižovat a neshazovat problémy druhého a pokusit se navázat s ohroženým člověkem vztah.

Pomáhat jde i přes sociální sítě

Pomáhat a vyjednávat jde i na sociálních sítích, je to ale obtížnější, než když je vyjednavač fyzicky na místě. Ale i v případě, že s ohroženým člověkem není pomoc v přímém kontaktu, je možné navázat vztah. Vyjednavači se ale přesto snaží domluvit si s člověkem, který potřebuje pomoct, osobní schůzku.

Násilí nebo jakýkoliv fyzický zásah by pak měl být ze strany IZS nebo vyjednavačů možností pouze v krajním případě, když nejde situace vyřešit jinak. Je totiž možné, že se takový člověk o sebevraždu pokusí opakovaně a nějaké další vyjednávání by pak mohlo být velmi problematické.

Jak probíhalo vyjednávání s někým, kdo ujížděl policejním autům? Dojde někdy k opětovnému setkání vyjednavače a člověka, kterému pomáhal? A proč by měl být vyjednavač především empatický? Tyhle i další otázky vám zodpoví vyjednavač Zdeněk Orel, který je hostem Hovorů. Moderuje Tatiana Čabáková.