Emise

K argumentům ministra Římana patří to, že evropská komise jednak podhodnotila růst hrubého domácího produktu v letech 2009 a 2010, a navíc prý ještě připočítala do výpočtu tzv. uhlíkové náročnosti místní produkce i emise, vznikající v domácnostech a při provozu dopravních prostředků, které se ovšem do objemu povolených emisí nezapočítávají.

Až potud to skutečně může vypadat na to, že si Evropská komise nějak na Českou republiku zasedla a snaží se - jak bylo možné zaslechnout v některých kritikách postojů Evropské komise, a též od ministra Římana - přímo o zbrzdění růstu tuzemské ekonomiky. Za připomínku asi stojí, že v roce 2005 vyprodukovaly domácí podniky 82,5 miliónů tun emisí, v roce 2006 83,7 milionů tun, přičemž povoleno bylo od evropských úřadů vyprodukování 97,6 milionů tun.

Proč tedy nyní takové vzrušení?

Kromě toho, že (všeobecně) evropská komise v něčem nevyhověla domácím žadatelům, což už samo o sobě může být důvodem k rozhořčení, jde o citlivou ekologicko-politickou záležitost.

Omezování emisí CO2, přičemž tzv. povolenky jsou toho jistým (nevím, jak účinným) nástrojem, má přispět k omezení globálního oteplování. Podle mnoha odborníků jsou tyto emise jednou z příčin neblahého klimatického jevu.

A přesně v tuto chvíli se dostáváme na půdu, na níž před nedávnem vstoupil vydáním tematicky příslušně zaměřené knihy i čestný předseda strany, za niž je pan Říman ministrem, tedy prezident Václav Klaus. Jako by ministrem Římanem žalovaná Evropská komise měla být soudním dvorem, na němž se nyní má (nikoli v přímém sporu, leč bočně vedeným atakem) rozhodnout, jestli člověk a jeho výtvory ovlivňují celosvětové klimatické jevy, a zda je tudíž na místě zaškrcovat jednotlivé národní ekonomiky. Na druhou stranu, může to být od ministra průmyslu a obchodu jen šikovný trik, jak pro domácí podniky zajistit možnost zamořit ovzduší větším, než Evropskou komisí navrhovaným objemem emisí. Podle odborníků by totiž případný soud, projednávající žalobu českého státu v této věci mohl trvat až dva roky.

A to jsou, z pohledu ekonomů, dva další roky navíc, pro které by pro Českou republiky platil dříve schválený objem vypouštěných emisí, tedy těch téměř 98 milionů tun.

Samotná funkce povolenek, jakýchsi ekologických "odpustků", je ovšem sama o sobě lehce absurdní. Podle zákona o nezamýšlených důsledcích tak systém povolenek nejen, že neřeší masivní produkci emisí - bohaté státy mohou limity v klidu překročit a zakoupit si od jiných, méně bohatých, leč emisně tolik nevýkonných států, povolenky navíc. Systém povolenek se tak může jevit i jako shora zmíněný nástroj na regulování růstu jednotlivých státních ekonomik. V loňském roce se také prokázaly jisté nedostatky ve stanovování cen povolenek na emise, neboť jejich nadbytek v některých zemích způsobil pád cen, za něž je od nich nakupovaly emisně "hříšnější" státy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .