Emiliano Zapata a Pancho Villa: Lépe zemřít vstoje, než žít na kolenou

9. únor 2017
Emiliano Zapata a Pancho Villa vstupují do hlavního města, 6. prosince 1914

Začala dřív než revoluce v Rusku, přesto nikdy neměla takový globální ohlas. Řeč je o revoluci v Mexiku, na jejímž začátku bylo heslo vojenského velitele Emiliana Zapaty: „Půdu a svobodu!“ Celý příběh je ale složitější.

Všichni proti všem

Na začátku 20. století bylo Mexiko typickou jihoamerickou zemí: téměř 99 procent zemědělské půdy patřilo jednomu procentu obyvatel, velkostatkářům, kteří na svých „panstvích“ udržovali téměř feudální poměry. Vedlo to k hluboké sociální nerovnosti, k hospodářské závislosti země na dovozu některých surovin a také k naprosté uzavřenosti politické scény.


Příběhu dvou nejslavnějších mexických revolucionářů a zejména historii první demokratické ústavy v Jižní Americe, od jejíhož vyhlášení uplyne sto let, bude věnován další pořad z cyklu Portréty. Hostem bude náš přední iberoamerikanista, historik Josef Opatrný.

V jejím čele stál 30 let generál Porfirio Díaz, svržený později liberálním Franciscem Maderou. Ani on ale nedokázal vyřešit zásadní problém, tedy rozdělení půdy lidem, kteří na ní pracují. To vše vedlo k tomu, že v roce 1911 vyhlásil venkovský vůdce Emiliano Zapata svůj plán, ve kterém žádal především pozemkovou reformu.

A když to nešlo po dobrém, hodlal ji vybojovat po zlém. V Mexiku se v té době rozpoutala občanská válka všech proti všem. Slabá státní správa nedokázala uplatnit svoji autoritu, v zemi vládli místní vojenští velitelé, kteří často uznávali jen sami sebe.

Půda je toho, kdo na ní pracuje

Jméno Emiliana Zapaty je v té době spojeno s velitelem revolučního vojska Doroteem Arangem, známým spíše pod jménem Pancho Villa. Emiliano Zapata (1879) byl původně synem koňského handlíře. Už v osmnácti letech se poprvé zapojil do akce proti jednomu z místních velkomajitelů půdy a v roce 1910 se přidal k povstání proti Dízaovi. Počínal si mimořádně úspěšně, takže do roku 1911 ovládala jeho armáda velkou část jižního Mexika.

Emiliano Zapata

Zapata v duchu svého politického programu a hesla „Půdu a svobodu“ osm let zabíral a rozděloval půdu drobným zemědělcům a stál tak v čele mexické revoluce na jihu země. „Je lepší zemřít vstoje, než žít na kolenou!“ prohlásil. Historikové se dnes přiklánějí k tomu, že Zapata byl v době mexické revoluce nejspíš jediným aktérem, který vystupoval s jasným politickým poselstvím, jakkoli bylo často zredukováno na jedinou větu, totiž že „půda je toho, kdo na ní pracuje“.

Poslední válka na území USA

Legendární Pancho Villa, pravým jménem José Doroteo Arango Arámbula (1878), známý také pod pseudonymem Francisco Villa, byl oproti Zapatovi především bojovníkem než politickým vůdcem. Narodil se jako páté dítě v chudé rolnické rodině a v šestnácti letech utekl do hor, kde se připojil k banditům.

Vypracoval se v pověstného lupiče, který se nezastavil ani před přepadením vlaku a odcizením stříbra (které ale nakonec neměl, jak by v chudém Mexiku zpeněžil – takže je za zlomek ceny odprodal původnímu majiteli). Do roku 1915 ovládl Pancho Villa severní část válkou zmítaného Mexika.

Také on na území, které kontroloval, zabíral velkostatkářům půdu a přiděloval ji drobným zemědělcům. Tento vlivný vůdce se do dějin zapsal také v roce 1916, kdy skupina jeho ozbrojenců vtrhla do Nového Mexika. Byla to historicky poslední bitva cizích vojenských jednotek přímo na území USA; o život tehdy přišlo osmnáct Američanů.

Pancho Villa

Neslavné konce slavných bojovníků

Na konci krvavé mexické občanské války (vyžádala si nejméně milion životů) byla ústava, vyhlášená 5. února 1917 – nejmodernější ústava na jihoamerickém kontinentu. Mělo podle ní dojít k částečnému přerozdělení půdy ve prospěch malých rolníků. Zaručovala osmihodinovou pracovní dobu, šestidenní pracovní týden, stanovila minimální mzdu a zakázala dětskou práci.

Otřepané přísloví, že revoluce požírá vlastní děti, se ale naplnilo v případě dvou hlavních hrdinů. Emiliano Zapata byl vlákán do léčky a údajně na příkaz tehdejšího mexického prezidenta Carranzy zavražděn v roce 1919. A zatímco dějiny píší vítězové, tak lid píše legendy: Zapata byl po střelbě tak zohaven, že fotograf Casasola, který dostal za úkol mrtvého „rebela“ vyfotit pro potřeby novin, musel nechat tělo zemřelého nalíčit. Mnozí Zapatovi přátelé mrtvého Emiliana nepoznali a mezi lidem se tak rozšířila legenda, že ve skutečnosti nebyl zabit on, ale jeho dvojník, a skutečný Zapata se někde ukrývá.

Pancho Villa bojoval s vládou ještě po vyhlášení ústavy, v roce 1920 ale přistoupil na příměří. V roce 1923 se měl údajně pokusit zapojit do politiky a odmítnout nabídku milionu pesos od mexického prezidenta Álvara Obregóna za to, že definitivně složí zbraně. Prý z obav, aby znovu nepovstal, byl Pancho Villa v roce 1923 zavražděn.

Jenom půda problém nevyřeší

Pozoruhodné jsou i osudy dalších lidí. Až v červenci 1996 zemřela v Mexiku vdova po Pancho Villovi Soledad Seanez Holguinová, bylo jí 100 let. Byla to ale jen jedna z mnoha žen, se kterými Pancho Villa žil. V březnu 1998 zemřel poslední spolubojovník Emiliana Zapaty, Estanislao Tapia. Bylo mu 99 let a šlo o posledního žijícího svědka vyhlášení Zapatova Plánu z Ayaly. Do Zapatovy armády vstoupil ve dvanácti letech. A konečně v květnu 1999 zemřel poslední spolubojovník Pancha Villy, Manuel Tarango. Také on se dožil vysokého věku (101 let), do Villovy armády vstoupil ve třinácti letech.

Álvaro Obregón Salido

O tom, že pozemková reforma byla skutečně dlouhodobou akcí, svědčí skutečnost, že mexická vláda oznámila její ukončení až v lednu 2002. Ministryně zemědělství María Herrerová tehdy prohlásila, že „pozemková reforma sama o sobě problémy venkova neřeší a nevede k rozvoji, bezzemkům nikdy nezajistí lepší život“. Narážela tak na skutečnost, že potomci těch, kteří bojovali o možnost hospodařit na vlastní půdě, už o těžký život na venkově nemají zájem a odcházejí do měst.

Spustit audio
autor: David Hertl