Ekonomové a boží přikázání

Každá reforma ovšem nejprve potřebuje důkladnou analýzu všech důležitých trendů v těchto oblastech a zjištění, jak plánované reformní kroky dopadnou na společnost jako celek, ale také na jednotlivé společenské skupiny. Jenže tady vyvstává problém, protože například dnešní společnost se natolik liší od toho, jak vypadala před pěti, deseti a více lety, že se žádná reforma nemůže opírat jen o nějaký obecný pohled. Musí velmi přesně vnímat i změny, k nimž uvnitř společnosti postupně dochází. Když ale například dnes poslouchám komentáře mnoha našich ekonomů k navrhovaným reformám, mám pocit, že mluví o nějakém abstraktním modelu reformních kroků, který s českou realitou nemá mnoho společného. Ekonomové jsou důležití pro analýzu ekonomických procesů, ale pro reflexi podstaty reformních opatření nemají mnoho co říci.

Jde o to, že reformy jsou hlavně a především politickým rozhodnutím, které by mělo vycházet z představy odpovědných politiků, jak a v jakých směrech by se daná společnost měla do budoucnosti rozvíjet. Snižovat veřejné dluhy není v podstatě tématem pro reformy, ale pro vládu, která může sama od sebe šetřit na nejrůznějších místech. Nemusí se přece například kupovat za miliardy vojenská letadla nebo tanky či bůhvíco dalšího. Reformy mají mít jiné a vyšší poslání. Mají vycházet z vize budoucího rozvoje společnosti, přičemž každá taková vize se musí opírat o nějaké hodnotové preference. Většina ekonomů možná ani neví, co jsou to lidské a společenské hodnoty, jsou v zajetí kvantitativních, matematicky pojatých přístupů a člověk se v jejich optice jeví jen jako člověk ekonomický. Nedávno jsem četl názor jednoho mladého ekonoma, který předtím také studoval politologii, že každý politolog musí nutně skončit u ekonomie.

To se mě zdá opravdu výstižné, to potvrzuje můj názor na současný stav ekonomie, že totiž už ani neví, co to je věda o polis, o lidském společenství, které se vždy organizovalo podle nějakých hodnotových představ. Například ekonomové nikdy nestáli u nějaké velké společenské změny, mohli ji tušit nebo předvídat, ale když nadešel čas, byli mimo, protože nebyli schopní zahlédnout ty společenské síly, které ji pak prováděly ve jménu určitých nových hodnot. Abych uvedl jeden příklad za všechny: Velkou francouzskou revoluci. Před ní měla Francie řadu významných ekonomů z tzv.fyziokratické školy, jejichž reformní plány na oživení hospodářských procesů vždy narážely na meze, dané tehdejším politickým a společenským uspořádáním.

Fyziokraty přitom ani nenapadlo, aby toto uspořádání odmítli, to museli přijít lidé jako liberální kněz abbé Sieyés, aby odmítli veškeré společenské výsady a všechna privilegia, pocházející z minulosti a požadovali zásadní politické změny, směřující k politické rovnosti v rámci nově vytvořeného politického národa. V souvislosti s tím pak vznikla známá deklarace lidských a občanských práv. Nebo jiný příklad, tentokrát už z nedávné minulosti. Před pár týdny jsme si připomínali přijetí tzv.Římských smluv z roku 1957, které byly velmi důležitou etapou na cestě evropské integrace. Ano, byly to hospodářské smlouvy, zakládající evropské hospodářské společenství, ale jejich podstata byla politická. Stejně tak vznik Evropského společenství uhlí a ocele na základě tzv.Schumanova plánu z roku 1950. Oba tyto kroky byly ve své podstatě politickými kroky, které připravili politikové, aby napomohli hospodářskému rozvoji západní Evropy a mírové integraci evropských národů.

Kdyby tehdy plánovali něco evropští ekonomové, skončilo by to v rámci jednotlivých národních států a možná v duchu státního hospodářského egoismu. Naproti tomu nacházíme například v Římských smlouvách důležitý princip evropské hospodářské solidarity, požadavek solidárního vyrovnání břemene mezi chudšími a bohatšími státy společenství. Ale abych se vrátil do současnosti, k dnešním reformám. Opravdu zásadní reformy by tedy měly být vážným a promyšleným politickým projektem, opírajícím se také o hodnotově podložené vize žádoucího celospolečenského vývoje. Dnes navrhované reformy něco takového ovšem v podstatě nepředstavují. A´t je čtu jak chci, je to jen přesypávání peněz z jedné hromádky na druhou, které mnohdy postrádá jakýkoli viditelný smysl. Možná ho tam vidí někteří ekonomové, kteří reformy tak chválí, ale já jsem jenom prostý občan, který si docela obyčejně spočítal, že na reformě bude škodný. Zpočátku nám bylo sice tvrzeno, že každý na reformě něco vydělá, což ovšem samo od sebe bylo hloupé tvrzení, protože přece od toho reformy nejsou, aby každému něco přisypaly do kapsy.

Rád bych věděl, koho vlastně reformy dlouhodobě preferují a jaký z toho bude mít užitek celá společnost. Možné snižování zadluženosti mě nestačí Když se například podívám na reformy německé ministryně Ursuly von der Leyen, například na její plán radikálně zvýšit počet míst ve školkách, dokáži si představit, jaký dlouhodobý prospěch z toho německá společnost bude mít. Zaprvé budou mít německé ženy patrně větší počet dětí, protože jim to umožní lépe skloubit svou pracovní kariéru s mateřstvím, oživí se sektor služeb, zvýší počet pracovních míst atd. Přitom tato reforma musí začít velkou investici do vybudování příslušných zařízení! Dovedu si představit, jak by postupovali ekonomové u nás, by patrně navrhovali další rušení míst ve školkách, protože se jim do jejich vidění světa nevejde hodnotová představa rodiny s více dětmi nejen jako plátců daní, ale jako hodnoty samy od sebe.

Nanejvýš by možná připustili větší přídavky na děti. Kdybych chtěl tuto věc provokativně vyjádřit, řekl bych, že více dětí je hodnota, která má pro miliony lidí po celém světě náboženský smysl, protože Bůh to tak chtěl. Dal nám zemi, abychom se milovali a množili. Třeba navzdory ekonomům.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .