Eduard Ševardnadze – muž, který zbavil Evropu „rovnováhy strachu“

11. září 2014
Eduard Ševardnadze v Pentagonu v roce 2001

Druhá polovina 80. let nebyla jen dobou prvních osobních počítačů, Škody Favorit a Receptáře nejen na neděli. Bylo to období, kdy dvě klíčové velmoci – Spojené státy Americké a Sovětský svaz – na sebe mířily tisícovkami jaderných raket, schopnými několikanásobně zničit život na planetě.

A pak přišel Gorbačov

Pro 80. léta se vžil pojem „druhá studená válka“. Patří do ní sovětská okupace a následná válka v Afghánistánu, americký projekt strategické obranné iniciativy („hvězdné války“) nebo sovětské sestřelení jihokorejského civilního letadla na cestě z Anchorage do Soulu s 269 lidmi na palubě v září 1983.

Tisícovky jaderných střel udržovaly za těchto okolností rovnováhu strachu. Ledově strnulou atmosféru doplnila tři úmrtí vrcholných sovětských představitelů (Brežněv v listopadu 1982, Andropov v únoru 1984 a Černěnko v břenu 1985).

Jenže potom přišel do Kremlu Gorbačov – a s ním i postarší muž s věčně vlajícími šedivými vlasy: Eduard Ševardnadze. Cesta tohoto muže 20. stoletím je pozoruhodná a stojí za zaznamenání…

Tvrdě proti korupci

Eduard Ševardnadze se narodil 25. ledna 1928 v Mamati v jihozápadní Gruzii. Otec byl učitelem ruského jazyka a počátkem 20. let se přiklonil k bolševikům. Roku 1937 byl ale během Velké čistky zatčen. Propuštěn byl jen díky důstojníkovi z NKVD, svému bývalému žákovi…

Eduard vystudoval stranickou školu při Ústředním výboru Komunistické strany Gruzie a dálkově potom historii na Kutaiském státním pedagogickém institutu. Roku 1946 vstoupil do Komsomolu a o dva roky později do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Eduard Ševardnadze v roli prezidenta Gruzie v roce 1997

Jeho kariéru mohlo ohrozit další rozhodnutí – to když se v roce 1951 oženil s novinářkou Nanuli Cagareišviliovou; její otec byl popraven jako „nepřítel státu“.

Dál stoupal po kariérním žebříčku: V letech 1957 až 1961 vedl gruzínský Komsomol, v letech 1961 až 1963 byl prvním tajemníkem mochetského okresního výboru Komunistické strany Gruzie. Roku 1964 byl jmenován gruzínským ministrem pro udržování veřejného pořádku, později (1968 až 1972) ministrem vnitra.

Proslavil se bojem proti korupci v gruzínské policii. V rámci protikorupčního tažení propustil nebo nechal zatknout stovky policejních důstojníků (celkem se do vězení kvůli korupci za Ševardnadzeho dostalo 25 tisíc lidí; kvůli korupčnímu skandálu byl donucen odstoupit i první tajemník gruzínské komunistické strany Vasilij Mžavanadze).

Upřímně věřil… ale pochyboval

Roku 1972 se Ševardnadze stal vedoucím tajemníkem městského výboru KSSS v Tbilisi a ještě téhož roku prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie.

I na tomto postu pokračoval v boji proti korupci – a stejně nekompromisně jednal i s disidenty. Takto byl například roku 1977 uvězněn za protisovětské aktivity i Zviad Gamsachurdia, pozdější první gruzínský prezident.

Čtěte také

Na druhou stranu Ševardnadze bránil Moskvě prosadit v Gruzii ruštinu a vystupoval na ochranu gruzínského jazyka.

„Upřímně jsem věřil ve Stalina a ve Chruščova, pak jeden čas v Brežněva. Absolutní většina společnosti jim tak či onak věřila. Přirozeně jsme byli naivní. Jak jsem postupoval ve funkcích, snažil jsem se některé věci měnit, zlepšovat,“ řekl Ševardnadze v listopadu 1991 pro The Economist.

Sám později přiznal, že už od 70. let měl pochybnosti, zda je vůbec komunismus uskutečnitelný.

Ministr z periferie

Z Gruzie vedla cesta vzhůru už jen přes Moskvu. Od roku 1976 byl Ševardnadze členem Ústředního výboru KSSS a od roku 1978 kandidátem politbyra. Sympatie si v Moskvě získal odmítáním výhod – používal například veřejnou dopravu namísto služební limuzíny.

Do této doby se datuje také sblížení s Michailem Gorbačovem. Znali se sice déle, důvěrnými přáteli se ale stali v prosinci 1979 během dovolené na Picundě. Při procházce po pobřeží a debatě o situaci v Sovětském svazu prý Ševardnadze vzrušeně řekl: „Vše shora dolů prohnilo.“ Gorbačov mu odpověděl: „Souhlasím s tebou.“

Michaill Gorbačov

Přesto to trvalo ještě nějaký rok, než Gorbačov v březnu 1985 usedl v Kremlu do křesla generálního tajemníka. Krátce poté se dlouholetý ministr zahraničí Gromyko stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu – a Gorbačov nabídl funkci ministra zahraničí Ševardnadzemu.

Ambiciózní profesionálové sovětské diplomacie se cítili ukřivděni; Ševardnadze neznal jediný západní jazyk. Jenže Gorbačov potřeboval názorově blízkého člověka, navíc chtěl rozšířit okruh reformátorů ve vedení státu.

Výsledkem bylo něco, co nikdo nečekal: nový ministr „z periferie“ měl úplně jiný pohled na impérium, nezatížený „moskevským“ viděním. Nezapomínejme na dobu, o kterou šlo – jaderná havárie v Černobylu, vojenská porážka Rudé armády v Afghánistánu, neudržitelné finanční výdaje na Varšavskou smlouvu…

Jednejte, jak uznáte za vhodné

Ševardnadze sehrál významnou roli při ukončení studené války. Prezentoval Sovětský svaz jako garanta mezinárodního odzbrojovacího procesu a urovnávání světových konfliktů, vnášel do mezinárodní politiky téma ekologie.

Pomáhal vypracovat historické smlouvy o kontrole zbrojení, které se týkaly všech zbraní od tanků po jaderné rakety středního doletu. Dohodl stažení sovětských vojsk z Afghánistánu (mise stála Kreml 60 miliard rublů).

Uvolnil vztahy uvnitř Varšavské smlouvy – československý ministr Bohuslav Chňoupek na Ševardnadzeho vzpomínal takto: „Po jeho příchodu se situace změnila. Pravidelná setkání ministrů zahraničí Varšavské smlouvy byla doplněna o setkání ministrů bez delegací, kde si každý mohl říci, co považoval za důležité. Vznikla nová, kolegiální, tvůrčí atmosféra.“

Ostatně už v roce 1988 pronesl Ševardnadze větu, která musela jeho kolegy v evropských satelitech děsit: „Každý musí mít naprosto volné ruce, jednejte, jak uznáte za vhodné.“

Jenže vedení „bratrských“ komunistických stran v Praze, Varšavě, Sofii a dalších městech vnějšího impéria se snažila tyto věty buď neslyšet, případně je vnímat jako výzvy pro africké, asijské nebo jihoamerické revolucionáře.

Vždyť Ševardnadzeho prohlášení v New Yorku v červnu 1988 se dalo klidně převést na Afghánistán: „Uznat nepřijatelnost rozmísťování vojsk a zbraní na cizím území, vrátit je na domácí půdu a likvidovat všechny vojenské základny na cizím území. I tato otázka už dozrála. Nelze zneužívat pohostinnosti jiných států.“

Žebrající velmoc

To už se uvnitř Sovětského svazu děly v rámci perestrojky věci, ze kterých komunistickým místodržícím ve střední Evropě vstávaly hrůzou zbytky vlasů na hlavách.

V prosinci 1988 Ševardnadze v týdeníku Moskovskije Novosti napsal: „Jednou provždy musíme přijmout zásadu, že důraz na vojenskou sílu neupevňuje, ale oslabuje národní bezpečnost. V naší praxi přetrvávají nedostatky při uplatňování mezinárodních smluv o lidských právech, i když mnohé se rychle mění k lepšímu.

Sovětský svaz v minulosti přistupoval s výhradami k řadě smluv z obavy před mezinárodním kontrolním mechanismem, který jsme chápali jako ohrožení naší svrchovanosti. Dnes nás udivuje, proč jsme byli tak bázliví.“

Když se v létě 1989 začal v Polsku a Maďarsku hroutit komunistický režim, očekávali tamní konzervativci podporu z Moskvy. Jenže ona nepřišla – Gorbačov se Ševardnnadzem podporovali svobodnou volbu východoevropských satelitů a odmítali žádosti vůdců komunistických stran o sovětskou intervenci.

Komunisté nejprve všude vypadli ze hry a hořkou tečkou pro moskevské jestřáby byl i konec posledního „výdobytku“ druhé světové války: pád Berlínské zdi v listopadu 1989 a sjednocení Německa v říjnu 1990.

Vše za asistence Gorbačova a Ševardnadzeho, kteří se sice neustále chovali jako zástupci velmoci, ale za zády měly hladovou říši s nataženou žebrající rukou.

V červnu 1990 Ševardnadze informoval německého ministra zahraničí, že Sovětský svaz potřebuje 200 miliard dolarů, aby mohl čelit hospodářské krizi; řekl také, že až třetina obilí, které Sovětský svaz doveze z USA, se ztratí při distribuci…

Se Sovětským svazem až do konce

Rozpad bývalého komunistického bloku otřásl i Sovětským svazem, který se po roce 1990 začal hroutit uvnitř bývalých hranic. Gorbačov a Ševardnadze přitom ztráceli na popularitě – konzervativní opozici uvnitř komunistické strany se dařilo prezentovat je jako muže, kteří ohrozili celistvost impéria. Ostatně, Gorbačovova reformní politika vždy nalézala větší ohlas v zahraničí než doma.

Eduard Ševardnadze s Vladimirem Putinem v roce 2002

Ševardnadze se také začal s Gorbačovem názorově rozcházet. Gorbačov chtěl totiž v Rusku zachovat socialismus, zatímco Ševardnadze usiloval o větší ekonomickou a politickou liberalizaci. V prosinci 1990 Ševardnadze rezignoval na funkci ministra zahraničí a varoval před nástupem konzervativních sil v Moskvě.

Stal se předsedou Sdružení pro zahraniční politiku a prohlásil, že nemá zájem o významnější politické funkce – v té době se totiž začalo spekulovat o jeho navržení na post generálního tajemníka OSN.

V červnu 1991 vystoupil z komunistické strany a během moskevského puče v srpnu 1991 se bez váhání přidal na stranu demokratických obránců parlamentu obleženého pučisty. Koncem listopadu 1991 byl znovu jmenován ministrem zahraničí, ale 19. prosince 1991 ruský prezident Boris Jelcin zrušil sovětské ministerstvo a o týden později Sovětský svaz zanikl.

Čtyři dolary na měsíc

V lednu 1992 byl Ševardnadze opět v Gruzii. V zemi, zmítané nepokoji a ekonomickou krizí, byl jmenován předsedou Státní rady, v říjnu 1992 se stal předsedou parlamentu a později byl i zvolen prezidentem. Mezitím se v listopadu 1995 přihlásil k pravoslavné církvi a při křtu přijal jméno Georgij.

Situace v Gruzii byla pro Ševardnadzeho neřešitelná. Separatistické konflikty v Abcházii, Jižní Osetii a Adžarii si vyžádaly desítky tisíc mrtvých. Propukla občanská válka na západě země s přívrženci bývalého prezidenta Zviada Gamsachurdii.

Eduard Ševardnadze s Vladimirem Putinem v roce 2002

Na severu Gruzie sousedí s Čečenskem, které dlouhodobě podporovalo všechna separatistická hnutí v Gruzii. Vláda v Tbilisi nekontrolovala asi třetinu území státu. Více než polovina velkých gruzínských továren zastavila výrobu a export poklesl od roku 1989 o tři čtvrtiny.

Energie byl nedostatek, domy se nevytápěly a elektřina se zapínala na dvě hodiny denně. Inflace dosáhla v roce 1994 hodnoty 7500 % a následně přestala být evidována, schodek státní rozpočtu činil 30 procent HDP.

Země bez peněz platila za dovážené zboží čajem, vínem a citrusy. Ze čtyř a půl milionu obyvatel jich 1,5 milionu nemělo práci a průměrná měsíční mzda (4 dolary) nevystačila na nákup kilogramu masa. Korupce kvetla ve velkém, až 65 % gruzínské ekonomiky se odehrávalo v šedé zóně.

Čtěte také

Ševardnadze zažil ve funkci prezidenta několik atentátů, ze všech vyvázl. V listopadu 2003 byl znovu zvolen prezidentem, podle mezinárodních pozorovatelů byly ale volby manipulované.

Výsledek vyvolal nepokoje, kvůli kterým Ševardnaze odstoupil. Nevyužil nabídnutého azylu v Německu, zůstal v Gruzii a psal paměti. Po dlouhé nemoci zemřel 7. července 2014, bylo mu 86 let.

Pořad věnovaný Eduardu Ševardnadzemu si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

Spustit audio
autor: David Hertl