Dvory a rezidence ve středověku XXXVII.
Korunovace versus nastolení Kdy se v českých dějinách proměnil panovník ze zástupce věčně vládnoucího Václava v zástupce Krista i samotného Boha? Po nastolení knížete se budeme věnovat největším oslavám, které středověk znal – korunovacím.
37. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR nabídneme zároveň srovnání jednotlivých obřadů.
První korunovace
Už přemyslovské Čechy znaly kromě knížecího nastolení také královské korunovace. Úplně první se v Praze odehrála 15. června v roce 1085 nebo 1086. Rok sice není úplně jistý, ale mnohé nám o jejím průběhu napoví dochované písemné prameny.
„Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, za krále a posadil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom kněží a všichni velmoži třikrát volali: Vratislavovi, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, dlouhý život, zdraví a vítězství! Potom třetího dne arcibiskup, byv obohacen nesmírným nákladem zlata a stříbra, hodným královské vznešenosti, a obdařen i jinými výslužkami a dary, vrátil se radosten s velikou poctou domů.“
Kníže versus král
Pomazání se stalo elementární argumentací pro ospravedlnění nadřazenosti vládců v rámci společenského řádu, jak připomíná také Tomáš Akvinský ve svém Knížecím zrcadle, zpracovaném v práci O království ke králi kyperskému S. Sousedíka: „Protože je pomazán svěceným olejem, jak víme o králích izraelského lidu, kteří bývali pomazaní svatým olejem rukama proroků, a proto bývali zváni Pomazaní Páně, pro výjimečné schopnosti a milosti ve spojení s Bohem.“
Zatímco král se tak stal zástupcem Krista na zemi, přemyslovská knížata zastupovala sv. Václava. Mimo jiné to dokládají nápisy na panovnických pečetích a mincích: „Mír svatého Václava v rukách knížete Vladislava“.
S korunovací až na dno královské pokladny
Královské korunovace byly velmi okázalé a pochopitelně také velmi nákladné. Povýšení nad obyčejné smrtelníky si zkrátka musel budoucí král umět zaplatit. Nešlo jen o slavnostní oděvy, klenoty a připravení dvora na zvýšený počet hostů, ale zároveň bylo nutné pro pozvané připravit dary podle jejich urozenosti a doloženo máme také proplácení cest. Konkrétní příklad najdeme v listině o Vánocích roku 1261, kdy mohučský arcibiskup Verner pomazal za přítomnosti šesti biskupů Přemysla Otakara II. a jeho choť královnu Kunhutu. Listina té doby, zachycuje nejen říšské hosty pozvané na slavnost, včetně arcibiskupa, ale poukazuje zároveň na náklady spojené s cestou do Prahy a zpět, které hradil český král. Navíc se Přemysl o hosty staral plných 18 dní, které trávili v Praze a připravil dary v hodnotě několika hřiven stříbra a zlata.
Řád korunovánie krále českého
V knize Korunovační řád českých králů prof. Jiřího Kuthana si můžeme připomenout v latině, staročeštině i současné češtině pravidla korunovace tak, jak je stanovil Karel IV.: „Najprvé arcibiskup pražský s preláty, s kniežaty a šlechtici provodie knieže, ježto chtie králem korunovati, na Vyšehrad. A tu pomodléce sě, vrátie sě s ním do kostela Pražského, hlavy všeho arcibiskupstvie, aby tu nešpor slyšeli. Potom dokonalíce nešpor, dovedeno bude knieže dřéveřečenými v to miesto, kdež jesť komňata jemu slovutně připravena“. V téže komnatě pak druhý den celý obřad pokračoval, mimo jiné touto modlitbou: „Všemohúcí věčný bože, jenž slúhu tvého N. králevstvie výsostí ráčils povýšiti, daj, prosímy, aby on tak tohoto světa běhu všech vuobec spasenie zjednal, aby od cěsty tvé spravedlnosti nikdy neodstúpil skrzě Krista hospodina našeho. Amen.“
Korunovační slavnosti byly organizačně velmi náročné. Ostatně dočkaly se také komentářů v kronikách. Například Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice ke korunovaci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny poznamenal: „všichni úředníci království a řádně vykonávali své úřady. Ten držel žezlo, ten korunu, ten jablko, ten to , onen ono, každý podle stavu a stupně svého.
„Zachovaj a buď muž, a drž přikázáni hospodina boha tvého, aby chodil po cěstách jeho a střehl ustavenie jeho a přikázánie jeho a svědečstvie i súdy jeho, a kam sě kolivěk obrátíš, potvrď tebe buoh…Požehnaj tebe hospodin, a ostřiehaj tě, a jakžto chtěl tě nad svým lidem býti králem aneb králevú, taktéž na tomto světě sčastným a věčného sčestie dajť účastnost. Amen“. Také tato slova patřila ke korunovačnímu řádu Karla IV., stejně jako arcibiskupova slova při samotném nastolení, které už si nabídneme v současné češtině: „Stůj. Místo, které ti až dosud náleželo nástupnictvím po tvých předcích, tedy dědickým právem, zaujímej od této chvíle z vůle Boha všemohoucího a proto, že jsme ti je předali my, tedy všichni apoštolové a ostatní Boží svatí. Oč blíže svatým oltářům teď vidíš kněží stát, o to významnější poctu jim na příslušných místech pamatuj vzdávat. Nechť prostředník mezi Bohem a lidmi stvrdí…Na tomto královském trůně tebe, prostředníka mezi duchovenstvem a lidem. Nechť Ježíš Kristus, náš Pán, král králů a pán pánů, učiní, že ve věčném království budeš kralovat spolu s ním.“
Příště
V příštím Zrcadle, s premiérou 1. října, už si s PhDr. Danou Dvořáčkovou projdeme jednu ze slavností krok za krokem tak, jak nám ji popsali středověcí kronikáři. Vrátíme se tak do roku 1297, kdy byl během Letnic korunován Václav II. O velkoleposti události svědčí také zápisy, které se dochovaly nejen ve Zbraslavské kronice, ale také v kronice Otakara Štýrského a tzv. Kolmarských análech.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
