Dvě nové koalice ve sněmovně

Právě dokončená schůze je toho asi nejlepším příkladem ze všech zasedání sněmovny v tomto volebním období.

Poslanci totiž dokázali vytvořit dvě koalice, které jsou úplně unikátní, vnitřně rozporné, podle potřeby však fungují.

První z nich vzniká už delší dobu, skoro rok, a snaží se o ni šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek. Chtěl by omezit dopady tří nebo čtyř útěků vlastních poslanců a snaží se domluvit většinu někdy s několika lidovci, jindy se zelenými rebelkami, ale nejčastěji s nespokojenými občanskými demokraty. Jejich protagonistou je Vlastimil Tlustý a jeho pobočníci Juraj Raninec a Jan Schwippel.

Teď se ukázalo, že v některých případech se mohou přidat i další. Podle očekávání kladenský poslanec Jan Klas, ovšem vedle něho je k dispozici pár hlasů od pražské organizace: ochotu hlasovat s opozicí dali najevo Jiří Bürgermeister, Petr Bratský a Jiří Janeček.

Zmíněná koalice sociálních demokratů s občanskodemokratickými nespokojenci ovšem funguje pouze ve chvílích, kdy je třeba něco rozbít. Tak dokázala odložit hlasování o snížení sazby daně z přidané hodnoty a o spotřebních daních. Zároveň shodila ze stolu vládní návrh zákona o vlivu na životní prostředí. Pokud je tedy třeba znemožnit Stranu zelených, anebo hledat radikální řešení ekonomické krize, má Paroubek svého spojence.

Další koalice vznikla vlastně teprve na poslední schůzi. Vládní občanští demokraté se dostali do úzkých v případě zákona, kterým se měl zavádět systém eGovernmentu. Opozici se nelíbil, i když sociální demokraté podporu zprvu slíbili, pochyby měli Zelení, a tak se dostal předkladatel zákona Ivan Langer do úzkých. Jenže si věděl rady a přemluvil komunisty. Jakým způsobem, to není jasné. Možná podobný obchod ovšem proběhl například při porcování medvěda v roce 2007, kdy při zdráhání Zelených zajistili většinu komunisté.

Tentokrát jsou dohody širší, protože při řadě hlasování několik komunistů chybělo, aby vládní návrhy prošly. Naposled se takové spojenectví osvědčilo v pátek při hlasování o vládním krizovém balíčku. Neúčast deseti komunistů byla zřejmě rozhodujícím důvodem, proč sněmovna vládní balíček neodmítla. Langerovo spojenectví logicky zlobí Jiřího Paroubka, který si svého času na spojenectví s komunisty vybudoval monopol.

Pozoruhodné je složení koalic. Levicová opozice našla relativně spolehlivého spojence mezi zásadovými konzervativci, kteří kritizují Topolánkovu vláda zprava. Pravicová vláda zase hledá, když je nejhůř, pomoc u extrémní levicové strany.

Na první pohled taková spojenectví nedávají smysl a poslanci by také vysvětlili, že není důvod v tom smysl hledat. Jde zkrátka o veselé brachy ze sněmovny, kteří si mohou v zájmu pragmatických cílů nějaké to spojenectví dovolit napříč celým politickým spektrem.

Tohle však není konečná odpověď. Neočekávání koaliční spojenci mají společného víc, než sami chtějí přiznat.

Je známo, že porozumění mezi ODS a KSČM je dávného data a tradičně se uplatňuje v boji s Evropskou unií, osvědčilo se i při volbě Klause prezidentem. Nejde o ideologické spojenectví, protože obě strany mají vyhraněný program, který si ve většině bodů odporuje. Ovšem právě proto jsou politici obou stran náchylní na nepohodlný program snáze zapomínat a dohodnout se, pokud jde o společný prospěch. Domluva je pro komunisty a občanské demokraty vším a tentokrát se k sobě dostali hodně blízko.

Spojenectví Jiřího Paroubka s rebelem Vlastimilem Tlustým a jeho kolegy je spojení dvou populistů. Ani Paroubek ani Tlustý nejsou ve skutečnosti populisté, jejich politika však má takové rysy a právě v nich si oba rozumějí.

Zlikvidovat církevní restituce, shodit ze stolu ekologické zákony, odsoudit nedostatky vládního protikrizového programu - v této agendě se může Paroubek na Tlustého spolehnout. Nehledě na to, že mají společného nepřítele, premiéra Mirka Topolánka.

Nejde vyloučit, že jsme svědky vzniku nové státostrany, která by mohla vycházet z půdorysu spolupráce ODS a KSČM. Případně máme co dělat s vytvořením nového politického směru, který bude populisticky využívat nespokojenosti obyvatelstva. Jeho protagonistou nemusí být v těžkém období ekonomické krize Jiří Paroubek ani Vlastimil Tlustý, ale třeba politiky typu Davida Ratha.

Skutečný nástup zmíněných formací není na dohled. Nakonec se komunisté s občanskými demokraty těžko shodnou i v boji proti Lisabonské smlouvě a dohoda sociálních demokratů s rebely z ODS těžko půjde tak daleko, aby se domluvili na společném plánu pro ekonomickou krizi, anebo na svržení Topolánkovy vlády. Aby nové strany vznikly, musela by se nejdříve zhroutit současná politická scéna. Jako možnosti ale v ní existují už dnes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .